Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1504/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.1504.08.1 KI-generiert

III.ÚS 1504/08 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 1504/08
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. arch. L. D´A. a Ing. arch. L. S., obou zastoupených Mgr. Emílií Popovičovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 3, proti zásahu orgánu veřejné moci způsobenému rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 192/2001 ze dne 20. 7. 2005 a Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 189,190/2006 ze dne 28. 2. 2007, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 1504/08 · Ústavní soud České republiky: Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a 90 Ústavy ČR, jakož i práv zaručovaných v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny, z důvodů obšírně v ústavní stížnosti rozvedených, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, která ve vztahu k sobě považují za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. arch. L. D´A. a Ing. arch. L. S., obou zastoupených Mgr. Emílií Popovičovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 3, proti zásahu orgánu veřejné moci způsobenému rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 192/2001 ze dne 20. 7. 2005 a Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 189,190/2006 ze dne 28. 2. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a 90 Ústavy ČR, jakož i práv zaručovaných v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny, z důvodů obšírně v ústavní stížnosti rozvedených, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, která ve vztahu k sobě považují za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení, jehož účastníky stěžovatelé nebyli. Uvedené řízení bylo zahájeno k žalobě L. P. domáhající se vrácení daru, směřující proti jejímu tehdy ještě manželovi J. P. o určení vlastnictví k nemovitostem, a to včetně bytové jednotky č. 241/8 a podílu na společných částech předmětného domu, vlastnictví k nimž v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelé (kteří také vlastníky dalších bytových jednotek označují ve stížnosti jako vedlejší účastníky). Žalobě L. P. bylo shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 vyhověno. Poté, co soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podmínky ustanovení § 630 občanského zákoníku pro vrácení daru žalovaným jsou v daném případě splněny, bylo určeno, že vlastníkem označených nemovitostí včetně vyjmenovaných bytových jednotek (které svým prohlášením vymezil žalovaný) je L. P. a žalovanému byla stanovena povinnost žalobkyni je vydat. Odvolací soud pak uvedený rozsudek soudu I. stupně, ve znění opravných a doplňujících usnesení, jako věcně správný shora označeným rozhodnutím potvrdil.

Stěžovatelé, kteří, jak shora uvedeno, nebyli účastníky uvedeného řízení, v ústavní stížnosti tvrdí, že tato rozhodnutí - o nichž se podle svého tvrzení dověděli teprve 10. 6. 2008 - představují vůči nim, na něž J. P. převedl smlouvou ze dne 29. 8. 2001 vlastnictví k jedné z bytových jednotek a k odpovídajícímu podílu na společných částech budovy a pozemku, tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž byla porušena jejich ústavně zaručená práva.

Ústavní soud ve své dřívější judikatuře, na níž se odvolávají i stěžovatelé - rozhodnutí

sp. zn. Pl. ÚS 30/95

,

II. ÚS 15/95

(skutkově však nejde o zcela srovnatelné věci, neboť se jednalo o následnou soudní kontrolu voleb, přičemž v řízení bylo aplikováno neústavní ustanovení § 200l odst. 2 o. s. ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb.) - sice připustil, že tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci může být i soudní rozhodnutí, a to v poměru k těm, kteří nebyli účastníky předcházejícího řízení, nicméně v takových případech třeba trvat na tom, že k tomu, aby soudnímu rozhodnutí bylo možno přiznat povahu jiného zásahu do ústavně zaručených práv ve vztahu k subjektům, kteří nebyli účastníky řízení, je nezbytně nutné naplnění podmínky, že důsledkům takového zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Právě podmínka vyčerpání všech možností, které stěžovatelům právní řád poskytuje, v posuzovaném případě splněna není. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení vlastnictví, a to i k nemovitosti, v poměru k níž mělo podle stěžovatelů dojít k porušení jejich vlastnického práva, šlo však o spor mezi tehdy označenými účastníky řízení, žalobkyní a žalobcem - bývalými manžely - o vrácení daru. Stěžovatelé ve svých úvahách, vedoucích k závěru, že uvedenými rozhodnutími došlo nezvratně k zásahu do jejich ústavně zaručených vlastnických práv a práva na soudní ochranu, pomíjí, že účinky materiální právní moci soudního výroku rozsudku jsou vymezeny hranicemi jeho subjektivní závaznosti. Ta je vymezena ustanovením § 159a o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je zásadně závazný jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek vyhlášen. Pouze v případech stanovených zákonem je závazný také pro další osoby v zákoně uvedené anebo pro každého. Ze shora uvedeného popisu dané věci je však patrno, že v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, nešlo ani o rozhodování o osobním stavu ani o věcech, na něž dopadá odstavec 2 uvedeného ustanovení, a tudíž pravomocné výroky napadených rozhodnutí - a to i vzdor tomu, že v průběhu řízení se soud, kromě naplnění podmínek ustanovení § 630 občanského zákoníku, zabýval i otázkou platnosti dispozice žalovaného s předmětnou bytovou jednotkou - jsou závazné pouze pro tehdejší žalobkyni a žalovaného. V této souvislosti možno odkázat i na komentářovou literaturu, podle níž "ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy při posuzování nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto; uvedené platí též ve vztahu k rozhodnutím, která se týkají práv k nemovitostem, včetně práva vlastnického" (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád, komentář - I. díl , 7. vydání , C. H. Beck, 1994 str. 735).

Z uvedeného je patrno, že stěžovatelé mají další možnosti poskytované právním řádem k ochraně svých práv, jež zatím, alespoň to z obsahu jejich ústavní stížnosti není patrno, nevyužili. Proto byla jejich ústavní stížnost z uvedených důvodů jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Důvody aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, kteréžto ustanovení je třeba - vzhledem k jeho povaze jako výjimky z pravidla - interpretovat zužujícím způsobem, Ústavní soud v posuzovaném případě, s odkazem na svou dosavadní judikaturu (např. rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 193/94

,

II. ÚS 15/95

,

Pl. ÚS 15/96

a řada dalších), pro absenci podstatného přesahu významu ústavní stížnosti vlastních zájmů stěžovatelů, neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2008

Pavel Holländer

soudce zpravodaj