Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1173/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.1173.08.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding lack of procedural capacity in guardianship proceedings. The court rejects the claim that a non-capable person must be heard. The decision upholds the court's authority to appoint a guardian without the incapacitated person's consent.

Geschäftsnummer III.ÚS 1173/08
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a person declared legally incapacitated against a lower court's guardianship proceedings. The complainant argued that her lack of procedural capacity violated her rights under the European Convention on Human Rights and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that since the guardianship proceedings were not yet finalized, no substantive interference with her rights had occurred, and the court is not bound to follow the wishes of an incapacitated person or their representative.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 192 občanského soudního řádu: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if the proceedings regarding the appointment of a guardian for a person deprived of capacity have not yet been conclusively concluded, as no substantive interference with protected rights exists at that stage.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal procedural capacity guardianship incapacitated person rights appointment of guardian European Convention Human Rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 192 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
3 Nc 435/2006-73 zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebyla v řízení o ustanovení opatrovníka vedeném ve smyslu ustanovení § 192 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
§ 26 až 30 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. E., právně zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti postupu Okresního soudu v Pelhřimově v řízení vedeném pod sp. zn. P 2/2007, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníka řízení a 1) Diagnostického ústavu sociální péče Černovice se sídlem Dobešovská 1, Černovice, 2) R. E. a 3) V. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2008, napadá stěžovatelka postup Okresního soudu v Pelhřimově v řízení vedeném pod sp. zn. P 2/2007, kterým podle jejího názoru dochází k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení výše označených článků Listiny a Úmluvy prý dochází tím, že stěžovatelce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 11. 2006 č. j. 3 Nc 435/2006-73 zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebyla v řízení o ustanovení opatrovníka vedeném ve smyslu ustanovení § 192 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") "přiznána procesní způsobilost".

V návrhu je ve stručnosti rekapitulován průběh dosud nepravomocně skončeného řízení o ustanovení opatrovníka nesvéprávné stěžovatelce. Stěžovatelka byla do doby své zletilosti umístěna v zařízení prvního vedlejšího účastníka (dále jen "ústav") z důvodu soudem nařízené ústavní výchovy. V tomto zařízení pobývá dosud. Ke zbavení způsobilosti k právním úkonům došlo na návrh prvního vedlejšího účastníka. V rámci zahájeného řízení o zbavení způsobilosti zákonní zástupci stěžovatelky - druhý a třetí vedlejší účastník zvolili zástupcem své tehdy nezletilé dcery - stěžovatelky, advokáta Mgr. Davida Strupka. Tento advokát zastupuje zájmy stěžovatelky i v řízení o ustanovení opatrovníka a v projednávané ústavní stížnosti. Výše jmenovaný advokát nabyl po návštěvě stěžovatelky v ústavu přesvědčení, že přáním stěžovatelky je, aby jejím opatrovníkem byl ustanoven v probíhajícím řízení její otec V. E.

V řízení před Ústavním soudem je stěžovatelka zastupována advokátem na základě jemu udělené plné moci ze dne 23. 3. 2008, která je i podle názoru výše jmenovaného advokáta "diskutabilní". Stěžovatelka je však přesto přesvědčena, že i osoby nesvéprávné mohou podávat stížnosti či činit jiné úkony, nebo vykonávat svá zejména procesní práva, a to prostřednictvím jiných osob takovým omezením na základních právech nezasažených. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Závěrem stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že plná moc udělená Mgr. Davidu Strupkovi nebyla Okresním soudem v Pelhřimově akceptována a nebylo s ní jako s účastnicí řízení jednáno, a to přes to, že se nachází v situaci, v níž po dobu více než jednoho roku nemá ustanoveného opatrovníka, který by takovou plnou moc byl oprávněn za ni podepsat.

II. Z připojených listinných důkazů bylo zjištěno, že poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 11. 2007 č. j. 26 Co 675/2007-110 zrušil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 9. 2007 č. j. P 2/2007-99, kterým byl stěžovatelce podle ustanovení § 192 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ustanoven opatrovníkem Diagnostický ústav sociální péče Černovice pro nepřezkoumatelnost, rozhodl v předmětné věci Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 15. 5. 2008 č. j. P 2/2007-135 tak, že opatrovníkem stěžovatelky ustanovil opětovně Diagnostický ústav v Černovicích, který jako zákonný zástupce stěžovatelky je oprávněn a povinen stěžovatelku zastupovat při všech právních úkonech a spravovat její majetek (výrok I.). Ustanovenému opatrovníkovi byla uložena povinnost předkládat soudu pravidelně vždy k 31. 12. kalendářního roku zprávu o výkonu opatrovnictví a o nakládání s majetkem stěžovatelky (výrok II.).

V odůvodnění předmětného usnesení soud prvního stupně poukázal na rozsudek téhož soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 3 Nc 435/2006-73, kterým byla stěžovatelka zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Po zahájení řízení o ustanovení opatrovníka byli do řízení jako účastníci přibráni oba rodiče stěžovatelky a výše označený ústav, v němž je stěžovatelka dlouhodobě umístěna.

Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu ve věci nařídil jednání, při němž byli vyslechnuti oba rodiče stěžovatelky a pověřená pracovnice ústavu. Oba rodiče shodně navrhli, aby opatrovníkem stěžovatelky byl ustanoven její otec, který v zastoupení obecného zmocněnce tvrdil, že selhání rodičů při výkonu rodičovské zodpovědnosti v minulosti "zavinil rovněž orgán sociálně právní ochrany dětí, který rodičům nezletilé ohledně její výchovy neposkytl dostatečnou poradenskou činnost". Poukazoval i na to, že nedostatečné bytové a materiální podmínky nemohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy, přičemž zdůraznil, že opatrovnictví jako institut ochrany opatrovance s sebou nenese povinnost se o osobu opatrovance osobně starat. Protože rodina stěžovatelky žije v Praze, není podle jeho názoru problém v případě skončení ústavní péče zajistit pro stěžovatelku pomoc některého zařízení či organizace, které mentálně postiženým osobám pomáhají.

Diagnostický ústav těmto tvrzením oponoval v tom, že stěžovatelka pobývá v jejich ústavu celoročně již delší dobu, s pravidelnými návštěvami rodiny teprve od roku 2007. V současné době po splnění povinné školní docházky v ústavu navštěvuje dvouletou speciální praktickou školu, kterou ukončí v červnu 2009. Stěžovatelka pobírá invalidní důchod a příspěvek na péči o osobu blízkou, celkem cca 11 000,- Kč. Rodina stěžovatelky není ani v současné době podle názoru tohoto vedlejšího účastníka v péči o stěžovatelku spolehlivá a zodpovědná.

Z důvodu posouzení vhodnosti v úvahu přicházejících dvou opatrovníků si soud prvního stupně připojil i opatrovnický spis stěžovatelky, z něhož zjistil, že stěžovatelka spolu se svým bratrem byla na základě soudního rozhodnutí svěřena do ústavní výchovy již v roce 1996 z důvodu nedostatečné péče rodiny a s ohledem na výchovné problémy, které byly způsobeny nezvládnutou výchovou ze strany rodičů. V roce 2006 byl zamítnut návrh rodičů stěžovatelky na zrušení ústavní výchovy tehdy nezletilých sourozenců E. Důvodem bylo zjištění, že rodiče nezletilých mimo jiné neosvědčili svoji rodičovskou zodpovědnost a schopnost pečovat o stěžovatelku tak, jak to odpovídá jejímu mentálnímu stavu a neurologickému onemocnění.

Soud prvního stupně za tohoto skutkového stavu a při zvážení všech pro rozhodnutí ve věci podstatných okolností dospěl k závěru, že k zajištění oprávněných zájmů stěžovatelky je nejvhodnějším opatrovníkem diagnostický ústav, neboť rodiče stěžovatelky by nebyli schopni (jako již několikrát v minulosti) zajistit péči o stěžovatelku po všech stránkách tak, jak to zaručuje podle dosavadních zkušeností první vedlejší účastník.

Při posouzení všech požadavků a předpokladů kladených na opatrovníka stěžovatelky vycházel soud prvního stupně jak ze subjektivních, tak i z objektivních hledisek, přičemž samozřejmě vzal v úvahu, že v případech skutkově obdobných bývá opatrovník vybírán především z osob opatrovanci blízkých.

V daném případě však neshledal otce stěžovatelky jako vhodného opatrovníka zejména s ohledem na antagonistické zájmy obou osob; negativní závěr soudu prvního stupně v tomto rozhodování byl ovlivněn již v minulosti osvědčenými značnými nedostatky obou rodičů v péči a při výchově stěžovatelky, jakož i trvale nepříznivou finanční a bytovou situací celé rodiny, bez zjevných snah obou rodičů o její zlepšení. V další části odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně patřičně rozvedl své závěry i důvody, které ho vedly k výběru ústavu jako vhodného opatrovníka pro stěžovatelku.

III. Ústavní soud musí vždy, než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zvážit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V předmětné ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v "jiném zásahu orgánu veřejné moci" spočívajícím v tom, že v řízení o ustanovení opatrovníka stěžovatelky, dosud pravomocně neskončeném, jsou jí upírána její procesní práva v tom směru, že ve věci příslušný soud prvního stupně při svém rozhodování nevzal v úvahu její stanovisko k osobě opatrovníka.

Ústavní soud nejprve připomíná, že je při svém rozhodování vázán článkem 2 odst. 3 Ústavy, článkem 2 odst. 3 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy [a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.

Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu možné vyložit jako převážně jednorázový, protiprávní útok orgánu veřejné moci proti základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací činnosti těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 62/95

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4 nález č. 78, str. 243 a násl., dostupný též na http://nalus.usoud.cz).

V řízení zahajovaném podle ustanovení § 81 odst. 1 a vedeném podle ustanovení § 192 o. s. ř., jde o procesní provedení hmotně právních ustanovení § 26 až 30 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), dle nichž je povinností soudu postupovat tak, aby byla zajištěna rychlá a účinná ochrana práv osob omezených na svých právech či jich zbavených, tedy osob nepochybně postižených zásahem do práv jedince ve smyslu článku 8 odst. 1 Úmluvy, jakož i článku 5 Listiny.

Ústavní soud v souladu s platnou judikaturou zastává názor, že v opatrovnickém řízení je vždy nutné zvážit, zda osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům nemůže být ustanovena opatrovníkem osoba jí příbuzná (blízká), neboť se má obecně za to, že tato osoba bude hájit práva a oprávněné zájmy opatrovance - svého příbuzného co nejlépe. Nepochybně však i v takovém případě je třeba pečlivě vážit, jestli by v souvislosti s ustanovením takové osoby jako opatrovníka osoby nesvéprávné nedošlo či v budoucnu nemohlo dojít ke kolizi zájmů opatrovníka a opatrovance.

Jestliže zákon soudu určuje povinnost ustanovit osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům opatrovníka (§ 192 o. s. ř.), odpovídá soud za to, že jím ustanovený opatrovník bude hájit zájmy a práva opatrovance řádně. Pokud zjistí, že mezi zájmy opatrovníka a opatrovance nastala či může nastat kolize, či že opatrovník nevykonává svoji funkci řádně, resp. že ji vykonává jen formálně, je jeho povinností zprostit ho jeho funkce.

V projednávané věci je především nutné konstatovat, že stěžovatelka je o zahájení řízení o ustanovení opatrovníka a o jeho průběhu informována; bylo jí určitým způsobem doručeno i výše citované usnesení soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, ona sama nechce být v probíhajícím řízení vyslechnuta, resp. mu být osobně přítomna.

Z pohledu výkladu pojmu "jiného zásahu orgánu veřejné moci" tedy nelze v době podání ústavní stížnosti konstatovat zjištění existence jakýchkoli podstatných znaků, které by dokládaly, že se v projednávané věci o takový zásah jednalo či jedná. Za situace, v níž dosud nebylo řízení o ustanovení opatrovníka pravomocně skončeno, nelze hovořit ani o hrozícím zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by bylo povinností soudu rozhodovat v řízení podle ustanovení § 192 o. s. ř. dle přání osoby nesvéprávné, resp. jakéhokoli jejího zástupce.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu