Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2794/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.2794.07.1 KI-generiert

III.ÚS 2794/07 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 2794/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 2794/07 · Ústavní soud České republiky: zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, 28.října 184, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 16 C 120/2007-27, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, č. j. 1 Nc 511/2007-10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

V ní se stěžovatel žalobou domáhal, aby žalované (J. M.) byla uložena povinnost zaplatit mu 305 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za vybavení bytu a dalších 1 000 Kč jakožto náhrady škody za odcizený plynový kotel.

V řízení vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudci Mgr. Davidovi Vláčilovi, o které bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, č. j. 1 Nc 511/2007-10, tak, že označený soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci není.

Napadeným rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č.j. 16 C 120/2007-27, soud prvního stupně 1/ žalované uložil zaplatit žalobci na poplatcích z prodlení 525 Kč, 2/ nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby co do částky 19 800 Kč, 3/ řízení ohledně jistiny ve výši 245 Kč zastavil a 4/ o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že 1/ věc projednal a rozhodl "podjatý soudce", 2/ a to (s nesprávným) výsledkem tak, že mu vznikly "významně vyšší nežli nezbytně nutné náklady", a 3/ o poplatku z prodlení rozhodl "mimo žalobní návrh a v rozporu se závaznými předpisy".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Především, ve vztahu k povaze projednávané věci, nelze nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst.2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

), a o to zde zjevně nejde.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže ji identifikuje výlučně s tvrzením věcné (případně procesní) nesprávnosti napadeného rozhodnutí (viz důvody ústavní stížnosti pod body 2/ a 3/ shora), nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Výhradu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, stěžovatel nikterak neodůvodnil (pokud - jen z náznaků - by nebylo možné dovodit, že takovým důvodem je - nepřípadně - nesouhlas s výsledkem sporu, který soudce svým rozhodnutím ustavil), pročež se nelze ani vyjádřit k její relevanci; tím méně pak lze dospět k závěru - již proto - o její důvodnosti.

Vzhledem k řečenému je namístě připomenout, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Napadl-li současně stěžovatel - samostatně - usnesení městského soudu, jímž rozhodl, že soudce David Vláčil není vyloučen z projednání a rozhodování v dané věci, je v této části ústavní stížnost neprojednatelná pro opožděnost; napadené usnesení mu bylo totiž doručeno 2. 7. 2007, zatímco ústavní stížnost podal až 26. 10. 2007 (viz ustanovení § 72 odst. 3, § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Ostatně hodnocena věcně, nemohla by být posouzena jinak, než se stalo (stěžovateli nepříznivě) v řízení o jeho ústavní stížnosti projednávané pod

sp. zn. II. ÚS 57/07

, neboť situace je zde v rozhodných aspektech shodná.

Ústavní soud proto zčásti podle shora vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2008

Jiří Mucha

předseda senátu