Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding access to court and costs in Czech civil procedure.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by F. V. against lower court rulings dismissing his claim for confusion and determining default. The applicant argued that the courts violated his right to a fair trial and access to court by rejecting his claim without addressing the merits. The court held that statutory limitations on admissibility reasons do not violate the essence of the right to court if applied proportionally and reasonably.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. b), e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The right of access to court is not absolute and may be limited by law; such limitations are constitutional provided they do not undermine the essence of the right, pursue a legitimate aim, and maintain a reasonable proportionality between means and ends.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti F. V., zastoupeného Mgr. Ondřejem Jandíkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 čj. 21 Cdo 2704/2006-47, Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 čj. 11 Cmo 408/2005-25, Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 čj. 66 C 6/2004-16, Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 čj. 33 Odo 31/2005-48, Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003 čj. 15 Co 421/2003-13, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003 čj. 21 C 73/2003-8, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 73/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 269/2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 10. 2007 se F. V. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost a v řízení o určení, že žalovaný Telecom, a. s., se sídlem v Praze 3, je vůči žalobci v prodlení. Současně navrhl, aby náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatil stát.
II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 2004 a Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 21 C 73/2003 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou ze dne 14. 3. 2003 podanou osobně téhož dne u soudu a doplněnou podáním ze dne 10. 7. 2003 se žalobce domáhal rozhodnutí, že žalovaný je v prodlení, o zprovoznění telefonní stanice žalobce, o zrušení faktur a o poskytnutí zadostiučinění.
Dne 1. 7. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením čj. 21 C 73/2003-3 žalobce vyzval k doplnění a opravě podání.
Dne 16. 7. 2003 obvodní soud usnesením čj. 21 C 73/2003-6 žalobce vyzval ke konkretizaci nároku na určení, že žalovaný je v prodlení, s upozorněním, že v opačném případě bude tato část návrhu odmítnuta (bod I. výroku), návrh na poskytnutí zadostiučinění odmítl (bod II. výroku) s odůvodněním, že přes poučení žalobce nespecifikoval, jakého zadostiučinění se domáhá a nárok o znovuzprovoznění telefonní stanice vyloučil k samostatnému řízení po sp. zn. 21 C 269/2003 (bod III. výroku).
Dne 16. 7. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením sp. zn. 21 C 269/2003 řízení o nároku žalobce na znovuzprovoznění telefonní stanice a na určení, že není povinen platit žalovanému specifikované částky, zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení budou obě věci postoupeny Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dne 19. 8. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením čj. 21 C 73/2003-8 podání žalobce ze dne 14. 3. 2003 ve spojení s podáním ze dne 10. 7. 2003 v části, ve které se žalobce domáhal určení, že žalovaný je vůči němu v prodlení, odmítl pro neodstranění vad (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dne 26. 11. 2003 k odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením čj. 15 Co 421/2003-13 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003 čj. 21 C 73/2003-8 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2005, čj. 33 Odo 31/2005-48, dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, čj. 15 Co 421/2003-13, zamítl (výrok I.) jako neopodstatněné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Žalobou pro zmatečnost podanou dne 5. 4. 2004 se stěžovatel mj. domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, čj. 15 Co 421/2003-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003, čj. 21 C 73/2003-8. Městský soud v Praze dne 20. 4. 2004 řízení přerušil a vyčkal usnesení dovolacího soudu ze dne 3. 2. 2005, čj. 33 Odo 31/2005-48.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2005 čj. 66 C 6/2004-16 žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) jako nepřípustnou a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2006 čj. 11 Cmo 408/2005-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 čj. 66 C 6/2004-16 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 čj. 11 Cmo 408/2005-25 usnesením ze dne 27. 7. 2007 čj. 21 Cdo 2704/2006-47 odmítl (výrok I.) jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo požadovat, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví dle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny, právo na veřejné projednání věci za přítomnosti účastníka řízení, včetně práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle článku 38 odst. 2 Listiny, a stejná práva obsažená v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení se dopustily všechny obecné soudy zejména tím, že na procesní úkony stěžovatele kladly požadavky zákonem nepředpokládané. Neopodstatněnými výzvami byly navíc způsobeny zbytečné průtahy v řízení. Odmítnutím návrhu tak nebylo umožněno projednání věci v přítomnosti stěžovatele s možností vyjádřit se k věci.
IV. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatel netvrdí, že by mu v počátku řízení byla odňata konkrétní procesní práva, nýbrž polemizuje se závěry soudů. Tím však zjevně nevystihuje důvod žaloby pro zmatečnost uvedený v § 229 odst. 3 o. s. ř. a v rozporu s jejím pojetím spatřuje v žalobě pro zmatečnost další řádný opravný prostředek obdobný odvolání, jímž se nepřípustně domáhá přezkumu pravomocného rozhodnutí soudu II. stupně z hledisek, které právní úprava nepřipouští. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Obvodní soud pro Prahu 3, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost by měla být jako nedůvodná zamítnuta. K požadavku Ústavního soudu na postoupení svého spisu 21 C 269/2003 uvedl, že spis postoupil dne 19. 8. 2003 k vyřízení Českému telekomunikačnímu úřadu.
V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout dílem jako návrh podaný opožděně a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež napadala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 čj. 33 Odo 31/2005-48 a jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003 čj. 15 Co 421/2003-13 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003 čj. 21 C 73/2003-8, ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 73/2003 a ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 269/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jednalo o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V daném případě je evidentní, že bylo-li usnesení Nejvyššího soudu vydáno dne 3. 2. 2005 a byla-li ústavní stížnost podána až dne 22. 10. 2007, jedná se v této části o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k jeho podání.
V části směřující proti usnesení ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 269/2003 je ústavní stížnost navíc i návrhem nepřípustným pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva. Zmíněné procesní usnesení soudu prvního stupně totiž nepochybně není rozhodnutím konečným, neboť bylo možné proti němu podat odvolání. Zda odvolání bylo podáno či nikoliv, z ústavní stížnosti nevyplývá. Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2008 je však zřejmé, že o nároku na znovuzprovoznění telefonní stanice a povinnosti platit telekomunikační poplatky následně rozhodoval Český telekomunikační úřad. Ústavní stížností napadené rozhodnutí tudíž není rozhodnutím konečným, a proto ani schopným ústavního přezkumu.
Ve zbývající části napadající usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 21 Cdo 2704/2006-47, Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, čj. 11 Cmo 408/2005-25, Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, čj. 66 C 6/2004-16, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny, resp. jemu obsahově odpovídajícího článku 2 odst. 3 Ústavy, zakotvujících tzv. princip legální licence, tj. omezení státní moci zákonem. Tyto články subjektivní samostatná veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. nález
IV. ÚS 690/01
, Sb.n.u., sv. 29, str. 417; nález
IV.ÚS 223/04
, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (323)].
Podstatou projednatelné části ústavní stížnosti, týkající se rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě pro zmatečnost, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, a tvrdil, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti žaloby pro zmatečnost obecnými soudy z hlediska důvodů zmatečnosti uvedených v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že je zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatele soud prvního stupně žalobu o zmatečnost jako nepřípustnou zamítl s odůvodněním, že byla uplatněna z důvodu § 229 odst. 3 o. s. ř., aniž by směřovala k rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Své rozhodnutí soud řádně odůvodnil, stejně tak i odvolací soud a Nejvyšší soud.
Ústavní soud je přesvědčen, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů zmatečnosti obsažená v ustanovení § 229 o. s. ř. základní právo stěžovatele na přístup soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že podmínky přípustnosti žaloby o zmatečnost v případě stěžovatele nebyly splněny, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel poukázal na článek 36 odst. 1 Listiny, je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především zákonný postup upravený zejména v § 205 o. s. ř. týkajícím se důvodů zmatečnosti. Tento zákonný postup stěžovatel dle přesvědčení obecných soudů nerespektoval a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Výsledek řízení o ústavní stížnosti neumožnil vyhovět návrhu stěžovatele na uložení povinnosti státu nahradit mu náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný opožděně podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), dílem jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu