Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2063/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.2063.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to free evaluation of evidence in insurance fraud case.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2063/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a defendant convicted of insurance fraud. The applicant argued that lower courts violated his right to a fair trial by misinterpreting witness testimony and failing to apply the presumption of innocence. The court ruled that the Constitutional Court is not a super-review instance and lacks the authority to re-evaluate evidence or substitute its own assessment for that of ordinary courts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: The Constitutional Court is not a super-review instance and cannot substitute its own evaluation of evidence for that of ordinary courts when the conviction is based on a free and reasoned assessment of facts.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction fair trial rights free evaluation of evidence insurance fraud conviction presumption of innocence super-review instance constitutional complaint dismissal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Riegrova 2668/6c, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. dubna 2006, č.j. 2 T 10/2006-131, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 5. října 2006, č.j. 14 To 279/2006-148, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. května 2007, č.j. 5 Tdo 299/2007-169, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu v Táboře byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvaceti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárním orgánu v obchodních společnostech na dobu dvou let. Poškozená byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na občansko právní řízení.

Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl shora uvedeným usnesením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popsal svůj pohled na hodnocení okolností jednání, pro které byl shledán vinným a odsouzen. K pojistnému podvodu mělo dle napadených rozhodnutí dojít tím, že pojišťovně zamlčel, že není leasingovým nájemcem havarovaného vozidla a tím měl vylákat neoprávněné plnění. V řízení se však nalézací soud, podle názoru stěžovatele, nezabýval důkazy, které přinejmenším oslabovaly jeho vinu, zejména se mělo jednat o špatný výklad některých svědeckých výpovědí.

Nalézací soud měl rovněž pochybit tím, že zavinění dovodil ze skutečnosti, že stěžovatel převzal zásilku s výpovědí leasingové smlouvy, aniž by se zabýval tím, zda si ji vůbec přečetl. Dále namítal nesprávné posouzení některých dalších provedených důkazů, jakož i nesprávné použití civilně právních norem ve vztahu k výpovědi leasingové smlouvy. Na základě těchto pochybností měl soud respektovat zásadu in dubio pro reo. Tím, že tak neučinil, vydal následně v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí.

Pochybení soudů odvolacího a dovolacího pak mělo spočívat v tom, že neodstranily pochybení soudu prvého stupně a tím se na zásahu do práva na spravedlivý proces spolupodílely. Podle stěžovatele Nejvyšší soud ČR měl, zjistil-li zjevnou nesprávnost rozhodnutí soudu nižšího stupně, zasáhnout.

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 T 10/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Jakkoliv podání postrádá relevantní ústavně právní argumentaci, dovozuje Ústavní soud tvrzení zásahu do práva na spravedlivý proces. S ohledem na to Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se především soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není superrevizní instancí, nadřízenou jiným orgánům veřejné moci, a proto nemá neomezené právo přezkumu předchozích řízení. Není postačující, když je napadené rozhodnutí objektivně chybné; tato závada musí spočívat právě v nerespektování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako jednatel společnosti uzavřel leasingovou smlouvu na nákladní tahač. Vzhledem k tomu, že splátky neprobíhaly podle dané smlouvy, leasingová společnost tuto smlouvu vypověděla. Poté vozidlo havarovalo a pojišťovna vyplatila pojistnou částku na účet provozovatele autoservisu, který ji následně poskytl stěžovateli. S jistým časovým odstupem se na pojišťovnu obrátil i vlastník - leasingová společnost, se žádostí o výplatu pojistného. Stěžovatel svoji vinu v řízení popíral s tím, že o výpovědi leasingové smlouvy nebyl informován, a proto se nemohl svým jednáním dopustit pojistného podvodu.

Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se zabývaly věcí důkladně a dospěly k jasnému, přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru o spáchání trestného činu. Námitky stěžovatele, uvedené jak v opravných prostředcích, tak i v ústavní stížnosti, se týkají toliko nesouhlasu se závěry obecných soudů.

Takové tvrzení stěžovatele o zkrácení v zaručeném právu na spravedlivý proces založené na tom, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nesvědčí o porušení citovaného práva a takové tvrzení nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Zejména za situace, kdy právě obecným soudům přísluší institut volného hodnocení důkazů, které v tomto případě obecné soudy provedly a své závěry z něj plynoucí řádně odůvodnily.

V postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal stěžovatelem naříkané pochybení či zásah do jeho základních práv, jak z jeho ústavní stížnosti nepřímo vyplývalo.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu