Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1846/07 ECLI:CZ:US:2008:2.US.1846.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights regarding tax fraud evidence. The court rejects the claim that new expert evidence violated the principle of presumption of innocence.

Geschäftsnummer II.ÚS 1846/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by T. P. against rulings that rejected his motion to reopen criminal proceedings for tax fraud. The petitioner argued that the lower courts improperly evaluated new expert evidence and witness testimony, violating his right to a fair trial and the presumption of innocence. The court found the lower courts' logical assessment of the evidence and their refusal to reopen the case to be constitutionally compliant.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 278 of the Criminal Procedure Act; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court holds that the principle of presumption of innocence does not preclude the evaluation of new evidence in a reopening proceeding if the lower courts provide a logical and reasoned assessment of the evidence's relevance and reliability.

Schlagwörter

KI-generiert
presumption of innocence reopening of proceedings expert evidence evaluation constitutional complaint dismissal fair trial rights tax fraud prosecution Czech Criminal Procedure Act

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 278 of the Criminal Procedure Act
§ 43 paragraph 2 letter a) of the Act on the Constitutional Court

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 3 To 7/2007, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. Nt 223/2006, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 19. července 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, z nichž usnesením soudu prvého stupně byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, a usnesením soudu druhého stupně byla jeho stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 alinea prima, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká stručně řečeno především to, že v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedly dokazování ve vztahu jak k výchozím pramenům, tak ve vztahu k závěrům jím předloženého posudku znaleckého ústavu HZ Praha. Podle jeho názoru měly obecné soudy díky uvedenému posudku k dispozici nové skutečnosti, ve formě jejich potenciální existence, které mohly vést k jinému rozhodnutí o vině nebo trestu, jak má na mysli § 278 trestního řádu a judikatura a teorie, které se k tomuto ustanovení vztahují. Fakticky tak podle jeho názoru došlo ke zkrácení jeho práv, protože v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se neuplatňuje zásada in dubio pro reo, jakož i jiné zásady ovládající nalézací řízení. Polemizuje přitom s hodnocením výpovědi svědkyně Císařové a zprávou Finančního úřadu pro Prahu 3, a nalézá podporu své argumentace v posudcích, které byly obstarány z iniciativy soudu.

Z listin předložených stěžovatelem, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 223/2006, Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném proti více osobám byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dílem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona, dílem ve stádiu pokusu, kterého se dopustil třemi útoky. Konkrétně u skutku označeného jako 6) měl stěžovatel s dalšími osobami uzavřít smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků, za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž v důsledku toho vzniklá faktura č. 00711/1994, znějící na 88.560.000 Kč byla zahrnuta do účetnictví jedné z dotčených firem, která si nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty, ačkoliv částka odpovídající této dani nebyla nikdy odvedena.

Tímto skutkem konkrétně stěžovatel poškodil stát o 23.460.000 Kč. Ohledně tohoto útoku podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení a tvrdil, že z tohoto fiktivního obchodu nebyl nikdy nárokován odpočet daně z přidané hodnoty a navrhoval výslech svědků D. B. a I. W. (jejichž prohlášení před obhájcem připojil), a znalecké zkoumání ohledně pravosti záznamu na originálu faktury č. 00711/94. V řízení obhajoba předložila posudek obchodní společnosti HZ Praha, spol. s r. o., znaleckého ústavu v oboru ekonomika č.

S 5/2006 (účel: odpověď na otázku v souvislosti s jednáním odvolacího soudu o daňovém úniku statutárních orgánů společnosti CETRUM, a. s.) z 29. srpna 2006, č. S 7/2006 (účel: posouzení případného daňového úniku společnosti CENTRUM, a. s., v souvislosti s fakturou č. 00711/94) z 11. září 2006, č. S 8/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v prosinci 1994 v souvislosti s fakturou č. 00711/94) z 19. září 2006, dodatek ke znaleckým posudkům č.

S 7/2006 a č. S 8/2006 z 25. září 2006, č. S 12/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v prosinci 1994 v souvislosti s fakturou č. 00711/94 po obdržení kompletní dokumentace) ze 17. října 2006, č. S 14/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v souvislosti s fakturou č. 00711/94 v daňovém přiznání za listopad nebo prosinec 1994 po obdržení účetní dokumentace za období listopad a prosinec 1994), z 25.

října 2006 (čl. 321 an.), č. S 14/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v souvislosti s fakturou č. 00711/94 v daňovém přiznání za listopad nebo prosinec 1994 po obdržení účetní dokumentace za období listopad a prosinec 1994), z 28. listopadu 2006 (čl. 484 an.), č. S 15/2006 (účel: posouzení shodnosti resp. odchylnosti hodnocení uplatnění odpočtu DPH společností CENTRUM, a. s., z faktur č. 209 a 711/94 Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary, o. p. s., a Znaleckým ústavem HZ Praha, spol. s r. o., a posouzení zprávy Finančního úřadu pro Prahu 3 ke stejným fakturám), z 11. prosince 2006, a elaborát P. Š. z 21. listopadu 2006, týkajícího se vytěžení dat z informační techniky, a záznamy o prohlášení I.

W., Ing. D. B. a Ja. H. před obhájcem stěžovatele, a listiny s hlavičkou obchodní společnosti CENTRUM, spol. s r. o. Soud při veřejném zasedání konaném 22. září 2006 vyslechl stěžovatele, svědky W., B., Š. a R. a za znalecký ústav HZ Praha, spol. s r. o., J. Ř. K žádosti soudu zaslal Finanční úřad pro Prahu 3 svoje stanovisko ze dne 20. října 2006 a ze dne 14. prosince 2006 ke skutečnostem tvrzeným a zjištěním v řízení, a dále byl vypracován posudek ustanoveným Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary, o. p. s. č. 3/P-2006 z 1. listopadu 2006, a to jednak v oboru kriminalistika - kriminalistická počítačová expertiza, a jednak v oboru ekonomika - účetní evidence, a následně posudek téhož ústavu č. 5/P-2006 z 10. prosince 2006.

Při veřejném zasedání dne 15. listopadu 2006 byli vyslechnuti odsouzený P., stěžovatel, svědci B., za znalecký ústav HZ Praha, spol. s r. o., Ing. J. Ř. Při veřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 byli slyšeni svědci Š. a C., a za soudem ustanovený znalecký ústav Bc. J. H. a Ing. I. R. Při tomto veřejném zasedání byl návrh na povolení obnovy řízení soudem prvého stupně zamítnut. V odvolacím řízení obhajoba předložila znalecký posudek Ing. A. P., znalce v oboru ekonomika č. 07 - 71 (účel: přezkoumání uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty u společnosti CENTRUM, a. s., z faktury č. 00711/1994 V.

R. v měsících listopadu 1994 a prosinci 1994 pro účely řízení o návrhu na povolení obnovy řízení) z února 2007, dále znalecký posudek Ing. Z. U., znalce v oboru ekonomika č. ZU -01/27 (účel: poskytnutí informace o tom, zda jednáním statutárního orgánu společnosti CENTRUM, a. s., především jeho tehdejšího člena a následně předsedy představenstva T. P., nedošlo k daňovému úniku ve výši DPH 16.560.000 Kč z faktury č. 00711/1994, vystavené dodavatelem RAR, s. s., V. R.) z 19. února 2007. Stížnost proti rozhodnutí soudu prvého stupně byla zamítnuta jako nedůvodná soudem druhého stupně v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2007.

Vrchní soud v Praze se ve svém vyjádření neztotožnil s názory stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti. Vyjádřil přesvědčení, že při rozhodování o naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení se nelze vyhnout hodnocení provedených důkazů v rámci zásady uplatněné v § 2 odst. 5 trestního řádu, jak učinil soud prvého stupně. Obecné soudy správně dovodily, že není možno dospět k jiným závěrům o vině či trestu, i přes zdánlivě svým obsahem nové důkazy, prezentované v řízení stěžovatelem. Je toho názoru, že úvahy o dopadu nových skutečností zjištěných v řízení o povolení obnovy na celkové hodnocení důkazů nemohou být činěny teprve v obnoveném řízení. Názor stěžovatele, že konfrontace nových důkazů a skutečností s dalšími důkazy patří zcela jistě do následného hlavního líčení, je podle něj v rozporu s § 278 odst. 1 trestního řádu, který soudu rozhodujícímu o povolení obnovy řízení svěřuje úvahu o tom, zda nové skutečnosti nebo důkazy mohou odůvodnit jiné rozhodnutí. Rozebírá konkrétní souvislosti provedených důkazů a navrhuje odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení byly (s jednou výjimkou) provedeny všechny důkazy, které stěžovatel navrhl. Vyjádřil přesvědčení, že řízení bylo vedeno v souladu s trestním řádem a s maximálním šetřením zákonných práv všech účastníků.

Obě dotčená státní zastupitelství se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a zásadně mu proto nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud postup či rozhodnutí obecných soudů současně nepředstavují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. V opačném případě by se totiž zcela nepřípustně dostával do role další instance v systému všeobecného soudnictví. S ohledem na to, že převážná většina ústavních stížností se dovolává práva na spravedlivý proces a směřuje do oblasti výkladu a aplikace podústavního práva obecnými soudy, vymezil Ústavní soud typické situace, při nichž aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (viz souhrnně

sp. zn. III. ÚS 671/02

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).

Ústavní soud v minulosti vyložil, že základní zásady trestního řízení se neuplatňují ve všech stadiích a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad (

sp. zn. III.ÚS 239/04

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 80. str. 273). S ohledem na to, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou, musely tedy být základní záruky spravedlivého trestního procesu, mezi něž nepochybně náleží i zásada in dubio pro reo, uplatněny primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

Na řízení, týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení, se tedy nevztahují všechny záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18. října 1995 o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, in http://cmiskp.echr.coe.int navštíveno 15. ledna 2008), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy (viz

sp. zn. I.ÚS 647/07

in http://nalus.usoud.cz navštíveno 15. ledna 2008).

Ústavní soud se ve své ustálené jurisprudenci přihlásil k výkladu, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 2 To 39/87 in Sb.NS 1988, 7-8: 324; R 35/1988; aj.), nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. (

sp. zn. IV. ÚS 792/02

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 31. str. 281). Ústavní soud také konstatoval, že obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Neboť ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (

sp. zn. III. ÚS 62/04

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. U. 19. str. 409).

I teorie přiznává obecným soudům v řízení o povolení obnovy právo a povinnost přezkumu podmínek obnovy řízení, tedy nejen zjištění nových skutečností či důkazů, ale i jejich způsobilosti zpochybnit správnost dosavadního pravomocného rozhodnutí a odůvodnit jiné rozhodnutí (Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Linde Praha: 2006. str. 674). K tomu má docházet porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Nestačilo by zde nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2175. bod 6).

Logika závěru o nezbytnosti zhodnocení nově zjištěných skutečností či důkazů, a to jak samostatně, tak v souvislosti se skutečnostmi a důkazy na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí ve věci, vyplývá jak z povahy soudního rozhodování, které je zásadně povoláno v zákonných mezích posuzovat všechny dílčí otázky řízení v rámci budování závěru konečného rozhodnutí o jeho předmětu, tak z legislativního zmocnění provádět potřebná šetření k prověření důvodnosti návrhu na povolení obnovy (§ 282 odst. 1 trestního řádu), a v neposlední řadě z principu hospodárnosti řízení v souvislosti s dvoufázovou povahou obnovy řízení.

Logickým závěrem pak je, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, tak jak to ostatně platí obecně (

sp. zn. II. ÚS 294/95

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481), protože právo na soudní ochranu nelze vykládat jako právo na procesní úspěch (

sp. zn. Pl. ÚS 36/93

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.).

Ústavní soud se nehodlá odchylovat od shora uvedených ustálených právních názorů, a proto nesouhlasí s výchozím a zásadním argumentem stěžovatele, že obecné soudy nejsou oprávněny vést ohledně předložených nových skutečností či důkazů dokazování, a tyto nové skutečnosti a důkazy pak také hodnotit. Stejně tak nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele v tom směru, že by v rámci řízení o povolení obnovy měl mít naprosto stejná procesní práva jako v původním řízení, včetně práva těžit z případných pochybností vyplývajících z nejednoznačnosti důkazů v jeho neprospěch. Zbývá se tedy zabývat otázkou, jak obecné soudy naložily s vlastní ústavně vymezenou kompetencí.

Z odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, jemuž bylo předloženo množství znaleckých posudků předkládaných stěžovatelem na podporu jeho návrhu, je zřejmé, že si tento soud položil dvě zásadní otázky:

1) Jaká je relevance pramenů, na nichž jsou znalecké posudky založeny? a 2) Jaká je míra jistoty jejich závěrů? S ohledem na povahu věci přitom ustanovil znalecký ústav, kterému v této souvislosti položil konkrétní otázky, a jeho odpovědi pak vytěžil i v rámci veřejného zasedání za aktivity obhajoby. Znalecké posudky předkládané obhajobou se v průběhu řízení vyvíjely. Nejprve přinášely pochybnost o správnosti závěrů původního soudního rozhodnutí ohledně předmětného uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty.

Na to zpočátku navazovaly i pochybnosti ohledně pramenů, ze kterých tyto závěry vyplývají. Tyto pochybnosti se postupně rozplývaly a přešly k jistotě o věrohodnosti a úplnosti pramenů a naprosté jistotě o tom, že nadměrný odpočet uplatněn nebyl. Naproti tomu zůstaly závěry ustanoveného znaleckého ústavu v zásadě pouze na konstatování pochybností o pramenech a z nich plynoucích závěrech. Svědectví navržených svědků pak obecný soud prvého stupně v řízení o obnově posoudil jednak jako zčásti nevěrohodné a jednak jako nepotvrzující jednoznačně obhajobu stěžovatele.

Uzavřel tedy, že nebyly předloženy potřebné skutečnosti a důkazy, jež by opravňovaly k závěru, že společnost Centrum, a. s. neuplatnila odpočet daně z přidané hodnoty ve vztahu k faktuře č. 00711/94 od společnosti RaR V. V., což je podstatou vytýkané trestné činnosti. Své hodnocení a závěry přitom podrobně a logicky vysvětlil s tím, že neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení. Tyto závěry pak potvrdil i soud druhého stupně, který po doplnění znaleckého dokazování k návrhu stěžovatele uvedl, že nejde jen o jakési přebíjení pravomocného výroku dalšími a dalšími znaleckými posudky příznivými pro stěžovatele (str. 10).

Přihlásil se přitom k závěru, že po provedení všech důkazů nebyly zjištěny důvody pro neuplatnění faktury č. 711 v daňovém přiznání, a tento závěr s ohledem na závěry pravomocného rozhodnutí o vině dále konkretizoval. Souhlasil i se závěrem, že nelze věřit výpovědím obžalovaných a zainteresovaných svědků, že si teprve s odstupem let a po provedeném řízení vzpomněli na to, že předmětná faktura uplatněna nebyla, zejména když v původním řízení bylo jimi naopak prokazováno, že fakturované plnění bylo skutečně poskytnuto.

S ohledem na to, že obecné soudy vždy reagovaly na návrhy obhajoby, jimž v důkazní fázi ve valné většině vyhověly, vypořádaly se s námitkami a argumentací stěžovatele a své závěry podrobně a v návaznosti na vyhodnocenou procesní situaci vyložily, lze jejich postup a rozhodnutí považovat za ústavně souladné.

Ústavní soud tudíž neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu