Constitutional complaint dismissed for late filing and lack of merit regarding procedural delays.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint against two court decisions regarding procedural delays. The applicant argued that the first-instance court failed to provide a written ruling and notify him of its dismissal of his claim amendment, violating fair trial rights. The court found the complaint partially untimely because the applicant chose an incorrect procedural remedy, causing the statutory deadline to expire, and the second part was rejected as clearly unfounded since the lower courts acted correctly. Consequently, the court held that no constitutional violation occurred and the complaint was rejected under the relevant sections of the Constitutional Court Act.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed late due to the applicant's improper selection of a procedural remedy, or if the challenged decision was rendered in accordance with the law without constituting a violation of constitutional rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Absolonem, advokátem, AK Ke Kašně 272/24, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, č. j. 30 UL 22/2007-4, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2005, č. j. 26 C 159/2001-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásada zakotvená v článku 2 odst. 3 Ústavy stanovící, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených fotokopií napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a z protokolu o jednání před soudem prvého stupně zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 2 při ústním jednání dne 26. 10. 2005 usnesením č. j. 26 C 159/2001-180 zamítl návrh stěžovatele na změnu žaloby a poučil jej, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Následně stěžovatel požadoval po Městském soudu Praze, aby určil soudu první instance lhůtu k provedení procesních úkonů, a to k písemnému vyhotovení výše uvedeného usnesení a k jeho doručení stěžovateli. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2007, č. j. 30 UL 22/2007-4, stěžovatelův návrh zamítl s odůvodněním, že zákon neukládá soudu povinnost doručovat usnesení o nepřipuštění změny žaloby, nadto požadavek písemného vyhotovení byl splněn, neboť usnesení je obsaženo v protokolu o ústním jednání; uvážil-li soud, že nebude předmětné usnesení doručovat, a nevyplývá-li tato povinnost ze zákona, nemůže být v prodlení s provedením těchto úkonů.
Stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že napadené usnesení nevyhotovil písemně a nedoručil mu jej, ač se toho domáhal proto, aby se dozvěděl důvody odmítnutí svého návrhu, neboť odůvodnění usnesení v protokolu z ústního jednání absentovalo. Stěžovatel je přesvědčen, že na usnesení o zamítnutí rozšíření žalobního návrhu nelze aplikovat ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") vymezující případy, kdy usnesení nemusí být odůvodněno; svůj názor opírá též o nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 455/03
.
Ústavní stížnost je dílem opožděně podaná a dílem zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena.
Stěžovatel kvalifikoval absenci odůvodnění a doručení napadeného usnesení soudu první instance jako průtahy v řízení, a proto se na odvolací soud obrátil s návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů. Procesní prostředek k ochraně svého domněle porušeného práva však zvolil nesprávně, poněvadž tento slouží k nápravě v situaci, kdy soud zůstává v řízení zcela nečinný nebo případně činí procesní úkony liknavě ve velkých časových rozestupech tak, že nelze mít za to, že usiluje o vyřízení věci v přiměřeném časovém horizontu. V projednávané věci není možno hovořit o průtazích ve smyslu výše vyloženém, jelikož soud jednal, přičemž ustanovení § 168 a § 169 o.s.ř. interpretoval tak, že odůvodnění a doručení napadeného usnesení není třeba, a proto nekonal podle stěžovatelových představ; nezůstal však nečinný, v řízení dále pokračoval a ve věci samé rozhodl. Shrnuto, stěžovatel zvolil nepřípadný prostředek k ochraně svého práva, v důsledku čehož mu v průběhu rozhodování o něm uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti, a proto nezbývá než předmětnou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 hodnotit jako opožděně podanou. V části, v níž stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, protože Městský soud v Praze postupoval - z již vysvětlených důvodů - správně; nevhodně zvolenému procesnímu prostředku stěžovatele soud opodstatněně nevyhověl, přičemž důvody tohoto svého rozhodnutí přehledně, přesvědčivě, srozumitelně a v dostatečné šíři v napadeném usnesení vyložil. Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení rozhodujícího soudu neshledal; v dalším proto lze odkázat na odůvodnění naříkaného rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu