Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2490/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.2490.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as mere disagreement with lower court's enforcement cost ruling.

Geschäftsnummer II.ÚS 2490/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding a lower court's decision on enforcement costs. The applicant argued that the ruling violated fundamental rights by unfairly assigning enforcement expenses to him after the enforcement was halted without a credit check. The court rejected this, stating that disagreement with a lower court's legal interpretation does not constitute a violation of constitutional rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Disagreement with a lower court's application of law or interpretation of legal opinions does not constitute a violation of fundamental rights and freedoms.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal enforcement cost allocation fundamental rights protection lower court review legal interpretation disagreement

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem Advokátní kanceláře Fojtášek & Svítek, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2007, č. j. 20 Co 142/2007-45, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Pražské energetiky, a. s., se sídlem Na Hroudě 1492/4, Praha, a 2) BBB spol. s r. o., se sídlem V Olšinách 33, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. září 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 19 Nc 10014/2004-24, ve výroku, jímž bylo povinnému [vedlejší účastník řízení 2)] uloženo, aby soudnímu exekutorovi (stěžovatel) uhradil náklady exekuce, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti, obsahově shodné se stanovisky a závěry pojatými do odvolání proti usnesení soudu prvého stupně, stěžovatel uvádí, že v daném případě byla exekuce nařízena, aniž by oprávněná jakkoliv zjišťovala bonitu povinné. Za této situace nesouhlasí se závěrem obecného soudu, že zastavení exekuce podle § 55 exekučního řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, oprávněná nezavinila. Napadeným rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce bylo podle něj fakticky rozhodnuto o tom, že zastavení exekuce zavinil stěžovatel, a že je povinen nést její náklady. Tyto právní závěry obecného soudu považuje za zásah do nezávislosti exekutora s tím, že takový přístup k náhradě nákladů exekutora by mohl ve svých důsledcích vést k jeho likvidaci. Konečně stěžovatel obsáhle polemizuje s právními názory obsaženými ve stanovisku Pl. ÚS-st.23/06.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "...základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (např. nález

sp. zn. III. ÚS 269/99

, in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. N. 33. str. 235; aj.). Se zřetelem na to Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o uložení povinnosti uhradit odměnu exekutora za provedení výkonu rozhodnutí povinnému. Obecný soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal mj. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, a to zcela v souladu s právními názory obsažnými v uvedených stanoviscích.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, obdobně jako tomu bylo v případě právně a skutkově podobných ústavních stížností, o nichž bylo rozhodnuto usneseními Ústavního soudu pod

sp. zn. II. ÚS 379/07

, sp. zn. IV ÚS 167/07, sp. zn. IV ÚS 378/07,

sp. zn. II. ÚS 377/07

,

I. ÚS 908/07

a dalšími. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovaně reagovat na jednotlivé námitky stěžovatele a na návrh "revize" citovaného stanoviska pléna. Pro stručnost odůvodnění postačí výše uvedený odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu.

Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu