Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1635/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1635.07.1 KI-generiert

II.ÚS 1635/07 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer II.ÚS 1635/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení příkazů Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. září 2001 a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 2 T 15/2001, kterými bylo nařízeno jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Legislator-Regeste

KI-generiert

II.ÚS 1635/07 · Ústavní soud České republiky: června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení příkazů Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. září 2001 a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 2 T 15/2001, kterými bylo nařízeno jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. F., zastoupeného JUDr. René Polanem, advokátem, se sídlem V Korytech 12, Praha, směřující proti příkazům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. září 2001 a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 2 T 15/2001, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení příkazů Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. září 2001 a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 2 T 15/2001, kterými bylo nařízeno jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká, že oba napadené příkazy k dodání do výkonu trestu vydaly vyšší soudní úřednice, přestože ustanovení § 321 odst. 3 trestního řádu výslovně stanoví, že je k tomu oprávněn předseda senátu. Na tom podle něj nemůže nic změnit ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů, v němž jsou stanoveny kompetence vyšších soudních úředníků z pověření soudce, neboť trestní řád je ve vztahu k tomuto zákonu zákonem zvláštním. Vyslovuje názor, že při vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody se rozhoduje o omezení osobní svobody jednotlivce, o čemž může rozhodovat pouze soud. Proto podle něj i zákon o vyšších soudních úřednících v citovaném ustanovení zakazuje delegovat pravomoc předsedy senátu u rozhodování o svobodě odsouzeného. Dále dovozuje, že příkaz k dodání do výkonu trestu je rozhodnutím ve smyslu trestního řádu, má charakter zatykače (§ 69 trestního řádu) a je možné ho po následném přezkoumání potvrdit nebo zrušit. Dále namítá, že vyšší soudní úřednice v posuzovaném případě přípisem ze dne 18. ledna 2006 předchozí příkaz k dodání do výkonu trestu "odvolala", přičemž z jeho textu není zřejmé koho a čeho se přípis týká a neodpovídá spisová značka. Vydání následného příkazu přitom je podle něj neplatné z důvodu překážky řízení, jelikož se jedná o duplikát předcházejícího příkazu k dodání do výkonu trestu. Nesouhlasí konečně s postupem soudu k návrhu na zrušení napadených příkazů k dodání do výkonu trestu, kdy bylo pouhým přípisem sděleno, že příkaz byl vydán včas a kompetentní osobou, nedošlo tudíž k promlčení a nebyl tedy shledán důvod ke zrušení příkazů. Tím bylo podle něj znemožněno, aby bylo o jeho návrhu rozhodnuto v řádném řízení.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 T 15/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. dubna 2001, č. j. 2 T 15/2001-348, uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, a z návodu k trestnému činu obecného ohrožení § 179 odst. 1 trestního zákona, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dne 5. září 2001 (čl. 423-4) byl vyšší soudní úřednicí, K. S., vydán příkaz, aby Obvodní ředitelství Policie České republiky pro Prahu 8 dodalo stěžovatele do výkonu trestu. Dne 6. září 2001 uvedený policejní orgán pod č. j. OR8-321/KS-PATROS-2001 soudu sdělil, že bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání. Dne 8. října 2001 převzal stěžovatel výzvu k nastoupení výkonu trestu, která byla Obvodním soudem pro Prahu 8 vydána 2. října 2001 (čl. 430). Na čl. 514 se nachází přípis sepsaný dne 18. ledna 2006 vyšší soudní úřednicí E. F., kterým byl "odvolán" příkaz k dodání do výkonu trestu "ze dne 5. září 2001" s tím, že má "jmenovaný" v současné době bydliště na okrese Kolín. Jako spisová značka je na této listině uvedeno 2 T 15/2004 a je adresována Obvodnímu ředitelství Praha III k č. j. OR8-321/KS-PATROS-2001. Vyšší soudní úřednice, Mgr. E. F., dne 18. ledna 2006 vydala příkaz (čl. 515), jímž nařídila dodání stěžovatele do výkonu trestu, a tuto listinu adresovala a doručila Okresnímu ředitelství Policie České republiky v Kolíně. Dne 20. ledna 2007 navrhl stěžovatel zrušení obou výše uvedených příkazů k dodání do výkonu trestu, což bylo přípisem předsedkyně senátu ze dne 21. května 2007 odmítnuto.

Dále Ústavní soud z vyžádaného rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 8 pro rok 2001 (str. 12) zjistil, že vyšší soudní úřednice K. S. byla pověřena mimo jiné k porozsudkové agendě senátů 1 T - 5 T, přičemž předsedkyní senátu 2 T byla v té době JUDr. Vladana Woratschová (str. 2).

Konečně bylo Ústavním soudem zjištěno, že mimo jiné Mgr. Iva Diepoltová, coby předsedkyně senátu 2 T, pověřila zvláštní listinou vyšší soudní úřednici Mgr. E. F. k samostatnému provádění úkonů podle § 11 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednících.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V nyní posuzovaném případě však nic takového shledáno nebylo.

Nelze souhlasit s názorem, že pokud vyšší soudní úředník vydá ve smyslu § 321 odst. 3 trestního řádu příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu, tím nepřípustně zasahuje do svobody jednotlivce. V souladu s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 Listiny je to totiž soud, kdo meritorním rozsudkem na základě podané obžaloby a provedeného řízení rozhodne o tom, že bude osobní svoboda jednotlivce omezena. Slovy podústavního práva je o omezení osobní svobody jednotlivce rozhodováno v trestním stíhání, které je proti němu vedeno, a které podle § 12 odst. 10 trestního řádu končí právní mocí rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Výzva k nastoupení výkonu trestu podle § 321 odst. 1 trestního řádu, resp. příkaz k dodání do výkonu trestu podle § 321 odst. 3 trestního řádu, mají bezprostředně navazovat na pravomocný rozsudek, kterým již je uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a kterým je tedy o omezení osobní svobody soudem v souladu s čl. 8 Listiny rozhodnuto. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy prvý ze stěžovatelem napadených příkazu k dodání do výkonu trestu byl vydán bezprostředně poté, co rozsudek, ukládající stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, nabyl právní moci.

Stejně tak nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že vyšší soudní úředník není oprávněn vydat příkaz k dodání do výkonu trestu, neboť § 321 odst. 3 trestního řádu to svěřuje výslovně do pravomoci předsedy senátu. Tak tomu jistě bylo v době přijetí stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1988, sp. zn. Tpj 52/88 (bod II. 1), neboť v té době ještě neexistoval zákon o vyšších soudních úřednících. Nelze totiž souhlasit s názorem stěžovatele, že posledně uvedený zákon je ve vztahu generality k trestnímu řádu s ohledem na předběžnou hypotézu normy obsažené v § 11 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednicích znějící: "Nestanoví-li zvláštní zákon jinak...". Stěžovatelem provedený výklad popírá účel uvedeného zákona jako celku, jímž je pověření vyšších soudních úředníků provádět, byť v méně závažných věcech, činnosti, které by jinak musel vykonávat soudce (viz důvodová zpráva k zákonu o vyšších soudních úřednících). Vztah mezi tímto zákonem a trestním řádem je tedy přesně opačný, než jak uvádí stěžovatel. Navíc zákon o vyšších soudních úřednících je lex posterior ve vztahu ke trestnímu řádu obecně, a i konkrétně ve vztahu k § 321 odst. 3, který se sice v průběhu doby novelizoval, avšak nikoliv ve vztahu k předmětu této věci.

Ústavní soud v nyní posuzované věci zjistil, že oba napadené příkazy byly vydány vyššími soudními úřednicemi, které k této činnosti byly ze strany předsedkyň senátu pověřeny. Napadené příkazy totiž lze zahrnout pod pojem "opatření směřující k výkonu uložených trestů", přičemž výjimky z této pravomoci uvedené výslovně v § 11 odst. 1 písm. j) in fine zákona o vyšších soudních úřednících naopak hovoří o situacích odlišných od nařízení rozsudkem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Lze sice souhlasit s tím, že zákon neupravuje možnost odvolání příkazu k dodání do výkonu trestu, a že písemné vyhotovení přípisu vyšší soudní úřednice, kterým byl "odvolán" prvotní příkaz k dodání do výkonu trestu vykazuje vady vzbuzující pochybnosti o jeho obsahu. Tyto otázky však nedosahují ústavněprávní roviny a bude věcí obecných soudů, aby ve skutkově a právně obdobných případech vydaly výkladové stanovisko. I kdyby byla akceptována argumentace, že nedošlo k pominutí platnosti prvého příkazu k dodání do výkonu trestu a posléze vydaný příkaz k dodání je neplatný, pak na základě prvého příkazu stejně mají policejní orgány nadále platný titul k dodání stěžovatele do výkonu trestu.

Rovněž lze souhlasit s implicitní námitkou stěžovatele, že podústavní právo nezná prostředek pro případ, kdy by byl nařizován výkon trestu, jehož výkon by byl již promlčen, resp. kdy by došlo k jiným procesním vadám. Pro účely posuzovaného případu však ani tato námitka nedosahuje ústavněprávního významu. Soud totiž v daném případě ústavně souladným způsobem "dotvořil" právo tím, že se námitkami stěžovatele věcně a úplně, byť neformálně, zabýval, a o svých závěrech stěžovatele uvědomil. Proto rozhodně nelze souhlasit s tím, že by došlo k denegatio iustitiae. Pouhá polemika se závěry obecných soudů totiž není dostatečným důvodem pro ústavní stížnost (

sp. zn. II. ÚS 294/95

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu