Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 859/07 ECLI:CZ:US:2007:1.US.859.07.1 KI-generiert

I.ÚS 859/07 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer I.ÚS 859/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Ing. A. P., zastoupeného JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou v Praze 5, nám. Kinských 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2006, sp.zn. 8 Tdo 1544/2006, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.6.2005, sp.zn. 14 T 99/2004, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

I.ÚS 859/07 · Ústavní soud České republiky: Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani ust. čl. 6 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Ing. A. P., zastoupeného JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou v Praze 5, nám. Kinských 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2006, sp.zn. 8 Tdo 1544/2006, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.6.2005, sp.zn. 14 T 99/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 14 T 327/2001, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spojené s prodejem realit na dobu 4 let a byla mu uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestnou činností. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, zrušil výrok nalézacího soudu o náhradě škody, odvolání státního zástupce zamítl. Stěžovatel pak napadl uvedené usnesení Krajského soudu v Praze dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.12.2006, sp.zn. 8 Tdo 1544/2006, odmítl.

Podle stěžovatele bylo postupem všech soudů zasaženo do jeho základního práva daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tedy práva na spravedlivý proces a zároveň do práva na osobní svobodu. Podle stěžovatele soudy dále porušily v průběhu řízení zásadu in dubio pro reo a měly jej zprostit obžaloby. Soudy nezjišťovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve stěžovatelův prospěch a okolnosti svědčící v jeho neprospěch, čímž porušily zásadu rovného postavení stran řízení. Tím mělo být také zasaženo i do stěžovatelových práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

II. Ústavní soud si vyžádal spis sp.zn. 14 T 99/2004, vedený u Okresního soudu Praha-západ a spis téhož soudu sp.zn. 14 T 327/2001. Zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21.4.2004, čj. 14 T 327/2001-393, uznán vinným trestným činem podvodu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podmíněně odloženého na zkušební dobu 4 let. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200.000 Kč a trest zákazu činnosti spojené s prodejem realit na dobu 2 let. Odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.8.2004, čj. 9 To 285/2004-413, zamítl.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.6.2005, čj. 14 T 99/2004-247, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Dále mu byl soudem vysloven zákaz činnosti spojené s prodejem realit na dobu 4 let a k náhradě škody v rozsudku specifikované. Trest byl uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21.4.2004, sp.zn. 14 T 327/2001. V tomto rozsudku soud v podstatě vyslovil, že stěžovatel - podnikatel v oboru realit - na základě plné moci poškozených uzavřel kupní smlouvu ohledně pozemku v k.ú. Lety u Dobřichovic, převzal od kupujícího hotovost 893.400,- Kč a zbývající částka ve výši 1.600.000,- Kč byla složena do notářské úschovy. Po provedení vkladu do katastru nemovitostí stěžovatel tuto částku poukázal na účet společnosti Le-Investment, s.r.o. a prodávajícím nic neuhradil.

Stěžovatel i státní zástupce napadli tento rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, tak, že zrušil výrok o náhradě škody. V ostatním (tj. ve výroku o vině a trestu) zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen. Odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatele, krajský soud zamítl.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.12.2006, čj. 8 Tdo 1544/2006-317, odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel brojil výlučně proti rozsahu vedení dokazování, způsobu hodnocení důkazů a navazující správnosti učiněných skutkových zjištění soudy. Neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možné považovat z hlediska uplatnění důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu za relevantní. Do skutkových zjištění a hodnocení provedení důkazů směřuje i stěžovatelova námitka, že soud porušil v řízení zásadu in dubio pro reo. Pod uplatněný dovolací důvod nelze zahrnout ani výhrady stěžovatele týkající se porušení zásad rovného postavení stran v řízení a práva na osobní svobodu.

III. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který jen rekapituloval obsah ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Rovněž Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud proto tato vyjádření nezasílal stěžovateli k replice a nevzal je za základ svého zjištění a rozhodnutí. Okresní soud Praha-západ se k návrhu nevyjádřil.

IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nespokojenosti stěžovatele s tím, jak obecné soudy zjišťovaly skutkový stav. Dále též namítal, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Ke svým tvrzením však stěžovatel nenabídl žádný důkaz, ani konkrétní argumentaci. Ústavní soud proto při posuzování návrhu vyšel ze spisu Okresního soudu Praha-západ, ze kterého vyplývá, že obecné soudy se věcí zabývaly velmi důkladně a všechny navržené důkazy provedly. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily; z jejich odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními i právními závěry, které soudy učinily. Úvahy soudů jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně popsány a rozebrány.

Stejně tak Nejvyšší soud postupoval při rozhodování o přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a své závěry přesvědčivě a podrobně odůvodnil.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a jejich rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani ust. čl. 6 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Týž závěr platí, pokud jde o námitku, že rozhodnutími soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele na osobní svobodu (čl. 8 Listiny); k zásahu do tohoto práva zřejmě mělo dojít tím, že byl odsouzen k nepodmíněnému odnětí svobody. Protože však, jak Ústavní soud zjistil, postup soudů v této věci byl ústavně konformní, byl stěžovatel stíhán a zbaven osobní svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Proto Ústavní soud ani této námitce stěžovatele nemohl vyhovět.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2007

Vojen Güttler v.r.

předseda senátu