I.ÚS 776/07 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Zeleným, advokátem společné advokátní kanceláře Všetečka, Zelený, Švorčík, Kalenský a partneři se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9.3.2007, č.j. Na 826/2003-32, a o spojeném návrhu na zrušení ust. § 114 odst. 1 písmeno a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Stěžovatel byl jako příslušník Policie ČR dne 31.12.1999 propuštěn ze služebního poměru. Rozhodnutím ze dne 11.7.2000, čj. OSZ-60856/VD-SP-2000, mu byl přiznán příspěvek za službu ve výši 5.963,- Kč, vypočtený z průměrného hrubého služebního příjmu. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním s námitkou, že příspěvek byl vypočten z nesprávně určeného příjmu. Odvolání bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 8.9.2000, čj. OSZ-51-34/SD-Mu-2000, zamítnuto. Zamítavé rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, o které podle tehdejších předpisů rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 2.7.2002, čj. 5 A 166/2000-75, žalobu zamítl. Po přijetí zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, podal stěžovatel návrh na obnovu řízení spojenou s návrhem na vyloučení některých soudců z řízení. Usnesením ze dne 8.10.2003, čj. Na 826/2003-3, aniž by rozhodl o vyloučení jmenovaných soudců, Nejvyšší správní soud návrh odmítl. Stěžovatel podal následně ústavní stížnost s návrhem na zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, předcházejícího rozsudku Vrchního soudu v Praze i předcházejících správních rozhodnutí Ministerstva vnitra, s návrhem na zrušení § 114 odst. 1 písm. a),b) soudního řádu správního a zákona č. 186/1992 Sb. Ústavní soud o návrhu rozhodl nálezem ze dne 16.5.2006, sp.zn.

II. ÚS 551/03

, tak, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil, neboť se tento soud nezabýval návrhem na vyloučení soudce JUDr. Petra Příhody. V ostatním ústavní stížnost odmítl. Nejvyšší správní soud následně napadeným usnesením ze dne 9.3.2007, čj. Na 826/2003-32, návrh stěžovatele, označený jako návrh na obnovu řízení, odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 114 odst. 1 s.ř.s. obnova řízení v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není přípustná (hlava II, díl prvý, s.ř.s.). Podle stěžovatele byla tímto rozhodnutím porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protože k tvrzenému zásahu do stěžovatelových základních práv došlo aplikací ustanovení § 114 odst. 1 s.ř.s. písm. a),b), navrhl stěžovatel i jeho zrušení.

II. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Nejvyšší správní soud. Ve svém vyjádření pouze poukázal na to, že postupoval podle ustanovení ust. § 114 s.ř.s., které nepřipouští obnovu řízení proti rozhodnutí soudu o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Ústavní soud proto toto vyjádření k replice stěžovateli nezaslal, neboť žádné nové skutečnosti ani argumenty nepřinášelo.

III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nepřipustil jím navrhovanou obnovu řízení a věc nepředložil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu.

Tuto námitku akceptovat nelze.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který s.ř.s. připouští jen v případech výjimečně stanovených § 114 odst. 1 s.ř.s. To, že Nejvyšší správní soud postupoval v řízení v souladu s platnými ustanoveními zákona, mu přirozeně vytýkat nelze.

Ústavní soud dodává, že ani z čl. 36 Listiny, z Ústavy či stěžovatelem uváděných mezinárodních smluv nevyplývá, že by proti rozhodnutí soudu o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu musel být přípustný mimořádný opravný prostředek, tedy obnova řízení. Ostatně, sám Protokol č. 7, čl. 2 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje právo na přezkoumání rozhodnutí soudu soudem vyššího stupně jen u výroků o vině nebo trestu. Je tedy pouze na úvaze státu, ve kterých případech a za jakých podmínek mimořádný opravný prostředek připustí. Uvedené ustanovení s.ř.s. mimo to nebrání obnově správního řízení, nastanou-li důvody stanovené § 100 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dříve § 62 zákona č. 71/1967 Sb.) a to i tehdy, bylo-li příslušné rozhodnutí přezkoumáno Nejvyšším správním soudem. Této možnosti stěžovatel nevyužil.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší správní soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jeho rozhodnutí je jasné, srozumitelné a logické a je tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.

Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Pokud jde o návrh na zrušení § 114 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. To je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2007

Vojen Güttler

předseda senátu