Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2238/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.2238.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against detention citing exhaustion of remedies and lack of rights violation.

Geschäftsnummer II.ÚS 2238/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by A. M. against his detention orders. The petitioner argued that lower courts failed to provide specific reasoning for the collusion and pre-trial detention grounds, violating his fundamental rights. The court ruled that the lower courts adequately considered relevant facts regarding the nature of the alleged crimes and the risk of collusion, making the detention lawful and the appeal unnecessary.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the applicant has exhausted all legal remedies and the lower courts' decisions are substantively justified without violating fundamental rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint exhaustion of remedies collusion detention pre-trial detention fundamental rights substantive justification Czech Constitutional Court

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2007, sp. zn. 44 To 322/2007, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. května 2007, sp. zn. 43 Nt 39/2007, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. srpna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. května 2007, sp. zn. 43 Nt 39/2007, kterým byl z důvodu podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu vzat do vazby, a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2007, sp. zn. 44 To 322/2007, jímž byla jeho stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že odůvodnění koluzního důvodu vazby ze strany soudu prvého stupně je velmi krátké, nekonkrétní a neurčité a prakticky obsahově cituje zákon. Pochybení soudu prvého stupně ve vztahu k tomuto důvodu vazby spatřuje v tom, že se snaží napravit vady soudu druhého stupně, aniž by se zabýval podstatou stížnosti, a aniž by svůj závěr o nedůvodnosti stížnosti jakkoliv odůvodnil, a výslovně konstatuje pochybení soudu prvého stupně. Z toho stěžovatel vyvozuje, že vzetí do vazby z koluzního důvodu bylo nezákonné. Ve vztahu k předstižnému důvodu vazby namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda si vytýkanou činností opatřoval podstatnou část prostředků pro obživu, jak rovněž namítal ve své stížnosti. Činnost, která je mu nyní vytýkána, přitom bagatelizuje s ohledem na to, že se jedná o jeden ze skutků pokračujícího trestného činu, pro který byl v minulosti odsouzen, jen při formální a teoretické úvaze, a že z nyní vytýkané činnosti neměl žádný prospěch.

K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje, a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. (

sp. zn. III.ÚS 117/2000

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 19. N. 111. str. 79).

Pokud tedy stěžovatel soudu druhého stupně vytýká, že napravoval vady soudu prvého stupně, pak shora uvedený princip ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod správně nechápe. Odstraňování procesních vad soudů nižších stupňů, které se dotýkají ústavně zaručených základních práv a svobod, vyššími instancemi v řízení o (řádných) opravných prostředcích totiž odpovídá právě shora uvedenému principu, vycházejícímu z čl. 4 Ústavy České republiky, podle nějž jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy všech soudů, v každém řízení a v každém stupni. Jejich ochrana přitom nespočívá v tom, že se v případě jejich porušení příslušné rozhodnutí zruší. To by snad odpovídalo formálnímu pojetí základních práv a svobod. Ústavní soud se však ve své ustálené činnosti zabývá výlučně materiálním pojetím ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž ochrana v případě zjištěných porušení spočívá v naplnění jejich podstaty před orgány veřejné moci vyšších stupňů, pokud je to možné.

V každém případě je nutno konstatovat, že efektivita ochrany práv ze strany obecných soudů nespočívá v množství slov a vět použitých v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž v jejich podstatě - kvalitě. Soud prvého stupně shledal obavu z ovlivňování případných spolupachatelů a svědků stěžovatelem, coby kriteria pro koluzní důvod vazby, ze závěru o pravděpodobném podílu dalších osob na vytýkaném jednání, a to různými formami. Tento závěr přitom nutně musel vyplývat ze skutečností odůvodňujících zahájení trestního stíhání proti stěžovateli. Soud druhého stupně přitom tuto úvahu soudu prvého stupně ani nepopřel, ani nenahradil, ale pouze rozvinul, když povahu vytýkané činnosti jejíž způsob spáchání označil za profesionální a za účasti více osob, přičemž poukázal na vztah stěžovatele k osobám, které bude s ohledem na jejich účast ve vytýkané činnosti nutno vyslechnout, a na to, že procesní postavení těchto osob není ještě zřejmé. Přiměřeně totéž platí o předstižném důvodu vazby, jímž soud prvého stupně posoudil předmětnou činnost jako pokračující, opakující se v krátkých časových intervalech poté, co byl pro takovou činnost stěžovatel odsouzen. Soud druhého stupně sice uvedl, že posouzení jednání jako pokračujícího trestného činu přísluší soudu rozhodujícímu meritorně, avšak přihlížel k tomu, že se stěžovatel měl dopustit jednoho z vytýkaných útoků krátce po vyhlášení rozsudku, kterým byl za obdobnou trestnou činnost odsouzen, a také ke konkrétnímu postavení, v němž se stěžovatel měl této činnosti dopustit, a v takto uvedeném souhrnu shledal důvodnou obavu z pokračování v trestném jednání. Z toho je zřejmé, že se obecné soudy důsledně zabývaly okolnostmi důležitými pro posouzení obavy z koluzního jednání a pokračování posuzované činnosti, a nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Proto nelze spatřovat dostatečnou intenzitu zásahu do základních procesních práv stěžovatele v tom, že se stížnostní soud výslovně nezabýval námitkou absence majetkového prospěchu na straně stěžovatele, neboť tato okolnost byla v dané situaci irelevantní.

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu