Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2179/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.2179.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs allocation as not a protected fundamental right.

Geschäftsnummer II.ÚS 2179/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Regional Court's decision on litigation costs. The applicant argued that the court failed to apply a specific provision regarding cost allocation, claiming a violation of fair trial rights. The Court ruled that disputes over litigation costs generally fall outside the scope of constitutional protection unless they involve arbitrary discretion, which was not found here.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 96 odst. 2 a 4 o.s.ř.; § 150 o.s.ř.: Constitutional complaints regarding litigation costs are inadmissible as they do not typically constitute a violation of fundamental rights unless the lower court acted with arbitrary discretion.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility litigation costs allocation fair trial rights arbitrary discretion standard Constitutional Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 96 odst. 2 a 4 o.s.ř.
§ 96 odst. 2 a 4 o.s.ř. v důsledku zpětvzetí žaloby a podle ust.
§ 150 o.s.ř.
§ 150 o.s.ř. (dále jen "dané ustanovení") a tak nepřiznány náklady řízení žalobci.
Listina základních práv a svobod

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
I. ÚS 633/05
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil procedure costs and fair trial rights. The court finds no arbitrary discretion in lower courts' decisions. The applicant failed to prove the lower courts acted arbitrarily or without reason. The court ruled that the lower courts' interpretation of the Civil Procedure Code was not arbitrary. The court held that the lower courts did not violate the right to a fair trial. The court concluded that the lower courts' decision was constitutionally compliant. The court determined that the applicant's claim lacked legal basis. The court rejected the applicant's request for constitutional review. The court affirmed the lower courts' jurisdiction and decision. The court emphasized the limits of constitutional review in civil cases.
I. ÚS 457/05
Constitutional Court dismisses appeal claiming regional court violated rights by awarding litigation costs to the losing party.
III. ÚS 606/04
Constitutional Court of Czech Republic annuls lower court decision on child support due to arbitrary application of law violating good morals.
III. ÚS 619/2000
Constitutional Court annuls lower court costs ruling due to procedural error causing unnecessary expenses violating fair trial rights.
IV. ÚS 37/02
Constitutional Court dismisses appeal on costs ruling as distinct from merits and rejects legislative amendment request.
III. ÚS 727/2000
Constitutional Court annuls regional court ruling on litigation costs due to failure to justify special diligence exception.
IV. ÚS 397/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair process and costs allocation in civil litigation.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem Sokolská 21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 15 Co 192/2007, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí krajského soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž se domáhá jeho zrušení.

Návrh stěžovatele a stěžovatelky L. K. směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 15 Co 191/2007, je u Ústavního soudu projednáván pod

sp. zn. III. ÚS 2178/07

.

Usnesením ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 16 C 11/2007, Okresní soud v Novém Jičíně zastavil řízení o zaplacení částky 27.107,-Kč s příslušenstvím podle ust. § 96 odst. 2 a 4 o.s.ř. v důsledku zpětvzetí žaloby a podle ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. uložil stěžovateli J. K. (žalovanému) povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16.655,90 Kč. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením sp. zn.15 Co 192/2007, potvrdil usnesení okresního soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že v dané věci mělo být aplikováno ust. § 150 o.s.ř. (dále jen "dané ustanovení") a tak nepřiznány náklady řízení žalobci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu nelze nalézt dle stěžovatele řádné odůvodnění stran neaplikace daného ustanovení.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem (srov. např.

I. ÚS 633/05

).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně výlučnou doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.

I. ÚS 457/05

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např.

I. ÚS 633/05

). V dosavadní judikatuře interpretoval Ústavní soud pojem svévole zejména ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např.

III. ÚS 606/04

).

Takovéto pochybení ovšem v dané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelem napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť nezjistil v postupu krajského soudu prvky svévole.

Pokud stěžovatel namítá, že nebylo využito postupu dle ust. § 150 o.s.ř., uvádí k tomu Ústavní soud následující. Dané ustanovení je normou výjimečnou, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu jakožto soudnímu orgánu ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů a není jim nadřízený, nepřísluší za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, do jejich pravomoci a procesu rozhodování zasahovat, či měnit rozhodnutí, která jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování. To platí tím spíše v případě jako je projednávaná věc, neboť je pouze na obecném soudu, ten který případ projednávajícím, uvážit, zda § 150 o.s.ř., který je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je zásadně na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení. Jestliže obecný soud postupoval v intencích příslušného ustanovení a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze ve skutečnosti, že nebylo toto ustanovení použito, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces (srov. např.

III. ÚS 619/2000

,

IV. ÚS 37/02

).

Není žádných pochybností, že úvaha soudu o tom, zda se v konkrétní věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov.

III. ÚS 727/2000

). Současně ovšem Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by měl zcela či zčásti náhradu nákladů řízení nepřiznat ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., není logicky jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např.

IV. ÚS 397/05

).

V projednávané věci se odvolací soud ve svém rozhodnutí výtkou stěžovatele ohledně nepoužití ust. § 150 o.s.ř. řádně a náležitě zabýval (srov. str. 2 napadeného rozhodnutí) a neshledal namítané skutečnosti takovými důvody, jaké má na mysli ust. § 150 o.s.ř. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecného soudu neztotožnil, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatele svým usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu