Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1869/07 ECLI:CZ:US:2007:1.US.1869.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies via appeal.

Geschäftsnummer I.ÚS 1869/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint as inadmissible because the applicant had already filed an appeal, which constitutes the final procedural remedy. The applicant argued for constitutional review, but the Court held that the appeal process must be completed first to ensure subsidiarity. Consequently, the Court refused to examine the merits, stating that premature intervention would improperly interfere with ordinary courts' authority.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available ordinary legal remedies, specifically requiring the completion of the appeal process before seeking constitutional protection.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies subsidiarity principle constitutional complaint appeal process procedural admissibility

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
čl. 4 Ústavy České republiky
čl. 95 Ústavy České republiky
4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice 1, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2006 , č. j. 31 T 180/2005-386, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 23 To 102/2007, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „okresní soud“) ze dne 19. 12. 2006 , č. j. 31 T 180/2005-386, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 23 To 102/2007.

Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

Ústavní stížnost není přípustná.

Jak Ústavní soud zjistil dotazem na okresní soud, stěžovatel proti rozhodnutím, která napadá ústavní stížností, podal dovolání.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.

Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.

Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení (srovnej nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 55/04

[www.usoud.cz]).

Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2007

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj