Constitutional complaint dismissed due to missed filing deadline and lack of standing as non-parties.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaints filed by the appellants against lower court rulings in a commercial dispute. The appellants argued that their fundamental rights were violated regarding the use of a guarantee instrument and the fairness of the proceedings. The court rejected these claims because the complaints were filed after the statutory deadline and the appellants were not actual parties to the appeal proceedings, rendering the complaints inadmissible.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court of the Czech Republic, § 43 para. 1 lit. b); Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court of the Czech Republic, § 43 para. 1 lit. c): A constitutional complaint is inadmissible if filed after the prescribed time limit or if submitted by persons who are not parties to the proceedings.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů SEGRE, spol. s r.o., se sídlem Klepačov 182, 678 01 Blansko, IČO: 47 90 58 16, a M. G., obou zastoupených advokátem JUDr. Stanislavem Krejčím se sídlem Koliště č. 39, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Krajský soud v Brně (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, rozhodl [ve věci žalobce Casper consulting, s.r.o., proti žalovaným č. 1 Segre, s.r.o., č. 2 M. G. (poznámka: žalovaní č. 1 a č. 2, dále jen "stěžovatelé") a č. 3 J. K., o zaplacení směnečné pohledávky 46.919,- Kč s postižními právy o námitkách žalovaných], že směnečný platební rozkaz ze dne 14. 6. 2002, č.j. 3 Sm 73/2002-8, se ponechává vůči všem žalovaným v plném rozsahu v platnosti (výroková část I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení (výroková část II.). KS v odůvodnění uvedl, že žádná z námitek žalovaných nebyla podána důvodně a za tohoto stavu věci podle ustanovení § 175 odst. 4 o.s.ř. ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti.
KS usnesením ze dne 13. 1. 2003, č.j. 3 Cm 116/2002-50, řízení o odvolaní stěžovatelů zastavil, neboť stěžovatelé - přes výzvu soudu a přes náležité poučení o zastavení řízení - soudní poplatek za odvolání v plné výši ani dodatečně ve stanovené lhůtě nezaplatili.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "VS") rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vztahu k žalovanému č. 3, potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žalobce a žalovaný č. 3 nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Citované rozsudky KS a VS stěžovatelé napadli ústavní stížností.
Stěžovatelé v prvé řadě (v části I. ústavní stížnosti) uvedli, že "usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2003, č.j. 44 Co 626/2000-38, byl stěžovateli doručen dne 1. února 2007. Stěžovatel proti citovanému usnesení a předcházejícímu rozhodnutí (poznámka: podává) soudu tuto ústavní stížnost. Ústavní stížnost podává za použití ust. § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., a podmínek v tomto ustanovení uvedených, a to pro porušení těchto zákonných ustanovení a článků "Úmluvy" (čl. 6 odst. 1) a "Listiny" (čl. 36 odst. 1) a § 1 o.s.ř., § 3 o.s.ř.
Stěžovatelé dále v (části II. ústavní stížnosti) poukázali na to, že předmětem ústavní stížnosti je použití směnek jako ručícího instrumentu a porušení základních práv obou stěžovatelů postupem vedlejších účastníků. Žalobce a jeho právní předchůdce oddělili směnku od smlouvy, ve které byla nejasně popsána; KS pak prý nedbal námitek stěžovatelů, že se jedná o ručící instrument. Stěžovatelé uvedli, že soudní řízení bylo nespravedlivé a že došlo k porušení jejich základních práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních právech a svobodách (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto žádají Ústavní soud, aby ústavní stížnost přijal za podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Stěžovatelé konečně (v části III. ústavní stížnosti) zejména uvedli, že KS "odmítl dovolání stěžovatelů a odvolání podal tak jen ručitel ... (poznámka: i stěžovatelé) a oni se až dodatečně dozvěděli o rozhodnutí odvolacího soudu a zajistili si kopii rozhodnutí ze spisu". Stěžovatelé dále popsali průběh řízení o obnově řízení vedeném pod sp. zn. 3 Cm 33/2005, v němž KS návrh zamítl; stěžovatelé sice podali odvolání, ale později je vzali zpět.
Stěžovatelé považují postup obou soudů za odporující čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhují, aby Ústavní soud ustavní stížnost přijal a vydal nález, že se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, zrušují.
III. 1) Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na zjištění, zda stěžovatelé podali ústavní stížnost již proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně včas. To proto, že ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci jsou stěžovatelé - jak je dále uvedeno - osobami zjevně neoprávněnými; usnesení vrchního soudu jim totiž vůbec doručováno nebylo, neboť nebyli účastníky odvolacího řízení.
Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 Cm 116/2002, zjistil, že napadený rozsudek KS ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 31. 10. 2002.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z obsahu spisu však plyne, že od doručení napadeného rozsudku KS právnímu zástupci stěžovatele do osobního podání ústavní stížnosti dne 21. 6. 2007 uplynula podstatně delší doba, než zákon č. 182/1993 Sb. připouští.
Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelův odkaz (v části I. ústavní stížnosti) na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2003, č.j. 44 Co 626/2000-38, které prý stěžovateli bylo doručeno dne 1. 2. 2007, vůči kterému (a dalším - neupřesněným - předcházejícím rozhodnutím soudu) podává ústavní stížnost. Ústavní soud konstatuje, že se v tomto případě jedná o zřejmý omyl stěžovatelů. Zjistil totiž, že se ve skutečnosti jedná o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2003, č.j. 44 Co 626/2000-38, vůči němuž jeden ze stěžovatelů (Segre, s.r.o.) podal ústavní stížnost již dříve; ta byla vyřízena kladně nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp,. zn.
IV. ÚS 563/03
.
Na marné uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti citovanému rozhodnutí nemá vliv ani žádost stěžovatelů, aby Ústavní soud ústavní stížnost přijal za podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť ústavní stížnost (proti napadenému rozsudku KS ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30) nebyla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, ale v době podstatně tuto lhůtu přesahující. Za tohoto stavu se Ústavní soud již dále nezabýval ani další podmínkou přípustnosti podání ústavní stížnosti uvedenou v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti rozsudku KS ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30,odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].
2) Stěžovatelé namítají porušení svých základních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny také v řízení před Vrchním soudem v Olomouci vedeném pod sp. zn. 4 Cmo 347/2003.
Ani tuto námitku stěžovatelů akceptovat nelze.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soud z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 Cm 116/2002, především z jeho usnesení ze dne 13. 1. 2003, č.j. 3 Cm 116/2002-50, zjistil, že KS řízení o odvolaní stěžovatelů (v důsledku v něm uvedených důvodů; srov. výše) zastavil; VS proto pokračoval v řízení o odvolání pouze ve vztahu k žalovanému č. 3 a rozhodl o jeho odvolání napadeným rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ani ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť - z právě uvedeného důvodu - stěžovatelé účastníky soudního řízení o odvolání vůbec nebyli. Ústavní soud tedy usuzuje, že pokud stěžovatelé napadli uvedené usnesení vrchního soudu ústavní stížností, jde o návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti rozsudku VS ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, odmítl [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1993 Sb.].
3) Pokud se stěžovatelé konečně zmiňují o průběhu řízení o obnovu řízení, nemá tato část ústavní stížnosti žádnou relevanci, neboť žádné rozhodnutí - týkající se obnovy řízení - není ústavní stížností napadeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
Vojen Güttler
soudce zpravodaj