Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 70/06 ECLI:CZ:US:2007:2.US.70.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of standing and unfounded constitutional violation claims.

Geschäftsnummer II.ÚS 70/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint, ruling that the applicant lacked standing as they were not a party to the underlying civil proceedings. The court found the lower courts correctly determined the applicant's lease agreement invalid due to the landlord's lack of ownership, rejecting the applicant's argument that this constituted a constitutional violation. Consequently, the court held the complaint was both inadmissible and substantively unfounded, refusing to grant a stay of execution.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed by a person not entitled to do so, and the court must reject it if the applicant's claims do not demonstrate a violation of fundamental rights or freedoms guaranteed by the constitutional order.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint standing lack of active legitimacy unfounded constitutional violation lease agreement validity owner of leased property stay of execution refusal constitutional review scope

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu
V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto ústavní stížnost odmítnul jednak podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a jednak dle § 43 odst.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele ing. M. J., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 4 C 448/97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 12 Co 454/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2384/2005, a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Současně navrhuje také odložit vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94. Má za to, že podmínky pro tento postup jsou naplněny.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 4 C 448/97, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 4 C 448/97, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému ing. E. P. (dále je "žalovaný"), na vydání v rozsudku blíže popsaných obrazů Orava a Buchlov a lustru z jeleního paroží "se zajištěním jejich bezpečného navrácení bez poškození na místo Okarec 10". Žalobci bylo uloženo nahradit náklady řízení žalovanému. Uvedený rozsudek je založen na závěru, že stěžovatel (žalobce) nebyl k podání žaloby aktivně legitimován. Obrazy měly být součástí nemovitostí, ohledně nichž stěžovatel uzavřel dne 20. 10. 1993 nájemní smlouvu; ta však byla shledána neplatnou, neboť pronajímatel, Pozemkový fond ČR, nebyl v době jejího uzavření vlastníkem pronajímaných nemovitostí. Požadovaný lustr pak v době uzavření smlouvy nebyl ani součástí pronajímaných nemovitostí, neboť byl oddělen a stal se samostatnou věcí.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 12 Co 454/2004, bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno a žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. I odvolací soud shledal nájemní smlouvu z 20. 10. 1993 stěžovatele s Pozemkovým fondem ČR za neplatnou. Totéž platí i pro "zápis" ze dne 18. 1. 1994, který soud dle obsahu posoudil jako nájemní smlouvu mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem ČR. Závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele je tedy správný.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2384/2005, bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2006, bylo rozhodnuto ve věci projednání dědictví po paní M. H., jehož účastníkem byl ing. E. P., mj. tak, že obrazy Orava a Buchlov, dále specifikované signaturou a cenou, a lustr z paroží nabývá uvedený dědic, jako dědic závětní.

Shora uvedená rozhodnutí napadá stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti, když výsledek řízení před obecnými soudy označuje za odepření spravedlnosti. Nájemní smlouvu s Pozemkovým fondem ČR ze dne 20. 10. 1993, včetně řádného doplnění zápisem ze dne 18. 1. 1994 (který tak není samostatnou nájemní smlouvou) považuje za platnou. Hospodářská smlouva z r. 1981 pozbyla v době účinnosti zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, účinnosti, a tedy právo užívání nemovitostí povinnými osobami skončilo. Pozemkový fond byl vlastníkem nemovitostí, a to i dle katastru nemovitostí. Soudy se též nezabývaly skutečností, že předmětné nemovitosti byly předmětem probíhajícího restitučního řízení a že zásahem žalovaného (stěžovatel uvádí, že žalovaný v dubnu 1994 se svým synem vnikl do "budovy" a zmocnil se požadovaných obrazů a odvezl je a při uzavírání dohody o vydání lustru z jeleního paroží se "vydával za dědice") došlo k porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Pokud jde o usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94 (vydané v dědickém řízení po M. H., jehož stěžovatel nebyl účastníkem), stěžovatel tvrdí, že jím došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci. Sporné věci byly vlastnictvím pouze jeho strýce E. H. a nebyly předmětem dědického řízení po něm. M. H. je nikdy nevlastnila a zařazení těchto věcí do dědictví je tedy zcela nesprávné. Vydání věcí zcela cizí osobě, která o sobě prohlásí, že je jejich dědicem, aniž by k takovému závěru dospěly soudy, považuje stěžovatel za zásah do svých ústavně zaručených práv.

Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížnost sepsanou advokátem předcházela podání, psaná stěžovatelem, k nimž ovšem, s ohledem na povinné právní zastoupení, soud nepřihlížel.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou v plném rozsahu splněny formální předpoklady dané Ústavou ČR a zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, neboť jedině v tom případě může přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Shledal ovšem, že ve vztahu k rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným. Stěžovatel správně poukazuje v ústavní stížnosti na to, že nebyl účastníkem řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo. Hovoří sice o jiném zásahu orgánu veřejné moci, nicméně v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje jeho zrušení (tedy nikoli, aby Ústavní soud zakázal pokračování v porušování práva a svobody, a přikázal obnovení stavu před porušením). Ústavní stížnost je přitom oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže tedy stěžovatel nebyl účastníkem řízení a napadá rozhodnutí, jež je jeho výsledkem, není osobou k tomu oprávněnou. V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud se tak věcně zabýval pouze zbývajícími rozhodnutími obecných soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Ústavní soud má za to, že stěžovatel ve své stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů, a to bez relevantního přesahu z hlediska ústavního práva. V řízení, jehož výsledek napadá, se domáhal vydání movitých věcí, přičemž svůj nárok opíral o nájemní smlouvu s Pozemkovým fondem ČR. Tu však obecné soudy shledaly absolutně neplatnou z důvodů uvedených výše a podrobně popsaných a odůvodněných v napadených rozhodnutích. To, zda byl pozemkový fond vlastníkem pronajímaných nemovitostí, řešily obecné soudy jako otázku předběžnou, a dospěly k opačnému závěru, než stěžovatel. Skutečnost, že s tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor dovolacího i odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, soudy se řádně zabývaly předmětem žaloby tak, jak jej stěžovatel vymezil, jejich závěry jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k jakémukoliv porušení práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítnul jednak podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a jednak dle § 43 odst. 1 písm. c) cit. zák. jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Za dané situace také nemohl vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, neboť i ve vztahu k němu je stěžovatel osobou neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu