Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 791/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.791.07.1 KI-generiert

III.ÚS 791/07 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 791/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na "spravedlivou odměnu" a "legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá do čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod" (nálezy Pl. ÚS 2/02,

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 791/07 · Ústavní soud České republiky: , Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001); zároveň bylo podle jeho názoru dotčeno právo na spravedlivý proces a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a soudy mu neposkytly ochranu podle čl. 4 Ústavy České republiky.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Ing. T. B., advokáta, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2628/3A, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 10 To 108/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na "spravedlivou odměnu" a "legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá do čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod" (nálezy Pl. ÚS 2/02,

I. ÚS 185/04

, Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001); zároveň bylo podle jeho názoru dotčeno právo na spravedlivý proces a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a soudy mu neposkytly ochranu podle čl. 4 Ústavy České republiky.

K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že stížnostní soud zrušil výrok soudu prvního stupně, jímž stěžovateli nebyla přiznána část odměny za obhajobu obviněného D. S. ve výši 20.025,- Kč, a nově rozhodl tak, že stěžovateli přiznal další odměnu ve výši 5.760,- Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 150,- Kč. Dalších stěžovatelem požadovaných 14.115,- Kč odměny stěžovateli soud nepřiznal s odůvodněním, že studium spisu ve dnech 21.3. a 15.8.2005 nelze podřadit pod "seznámení se s výsledky vyšetřování" a tím ani pod ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/196 Sb., ve znění pozdějších přepisů (dále jen "advokátního tarifu"); podle jeho názoru jde jen o "další úkony obhajoby", za něž nepřísluší odměna, obhájci "lze však přiznat náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 1 citované vyhlášky".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že rozhodnutí stížnostního soudu je pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelné (

IV. ÚS 304/98

,

III. ÚS 176/96

,

III. ÚS 55/95

). Odvolací soud se podle něj "vyhnul námitce nesprávného právního posouzení věci" co do aplikace advokátního tarifu, neboť je "zřejmé", že kritické úkony právní služby (prostudování spisu před ukončením vyšetřování a dodatečně po jeho skončení) spadají pod jeho ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), a to se zřetelem k § 11 odst. 3, podle kterého za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Studium spisu dne 21. 3. 2006 bylo odůvodněno vyhotovením odborných vyjádření, která se obhájci nezasílají a stěžovatel se s jejich obsahem potřeboval seznámit z důvodu chystaného výslechu obviněného; důvodem pro nahlédnutí do spisu dne 15. 8. 2005 byla potom "nekvalifikovaná práce orgánů činných v trestním řízení", které při skončení vyšetřování do spisu nezaložily všechna odborná vyjádření. Stěžovatel zdůraznil, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí, pokud jde o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny (viz nálezy II. ÚS 598/2000 a

IV. ÚS 15/99

).

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (resp. oponentura názoru, že není důvod aplikovat jeho § 11 odst. 3), jestliže při stanovení odměny obhájce považoval prostudování spisu před a po skončení vyšetřování za toliko "přípravnou část na další úkony obhajoby", již zohlednil pouze náhradou hotových výdajů.

Stěžovatel tedy především nesouhlasí s aplikací jednoduchého práva. Jím kritizovaný výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však zjevně nevybočuje z rámce principu, že ne všechny úkony právní služby (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony za něž je poskytována mimosmluvní odměna (§ 11 advokátního tarifu). Je pak přiléhavé poukázat na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a nemá zásadní průmět do sféry základních práv a svobod (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 435/06

).

I kdyby tedy mohly být námitky stěžovatele vůči nepřiznání odměny za kritické dva úkony právní služby (studium spisu) hodnocené jako relevantní, spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a proto postrádají ústavněprávního významu (srov.

II. ÚS 435/06

).

Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval též ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96, na jehož odůvodnění lze odkázat, přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu (vyhlášky č. 270/1990 Sb. ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález

I. ÚS 60/97

, publikovaný in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.).

Existenci takové "rozhodné intenzity" zásahu ve věci stěžovatele dovodit nelze již proto, že jemu nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu, a že jí stěžovatel oponuje jen sporem o to, zda namítané úkony právní služby jsou "svou povahou a účelem nejbližší" (§ 11 odst. 3) úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 225/0

a

sp. zn. III. ÚS 300/04

).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudím řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Z předchozího výkladu je přiléhavé učinit závěr, že tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. O excesivní vybočení ze všeobecně sdílných interpretačních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde.

Vzhledem k řečenému není akceptovatelný ani názor, že bylo porušeno "legitimní očekávání" stěžovatele ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť jím uplatněný nárok pak nelze kvalifikovat "jako majetkový nárok, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy" (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

, usnesení

sp. zn. II. ÚS 848/07

).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že není akceptovatelná ani stěžovatelova námitka, že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, neboť stížnostní soud v odůvodnění rozhodnutí své úvahy o výši odměny za úkony právní služby adekvátně vyložil, a srozumitelně uvedl i to, proč odměnu za některé úkony nepřiznal vůbec, resp. přiznal namísto ní jen náhradu hotových výdajů (srov. kupříkladu nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 15/99

).

Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 23. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu