Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1602/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.1602.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint over property ownership transfer from state to municipality under restitution law.

Geschäftsnummer III.ÚS 1602/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the Constitutional Complaint filed by the City of Žamberk against lower court rulings regarding property ownership. The lower courts determined that property rights did not transfer to the municipality because a specific restitution claim was filed by a private individual under special legislation, which legally blocks such transfers. The Court upheld this interpretation, noting that the Supreme Court had already established this precedent and that the lower courts correctly applied the law without violating constitutional rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 172/1991 Coll. on the Transfer of Certain Property from the Property of the Czech Republic to the Ownership of Municipalities, Section 4, Paragraph 2; Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court, Section 43, Paragraph 2, Letter a): The Constitutional Court does not review the interpretation of simple law when lower courts have established a consistent judicial practice aligning with Supreme Court precedent, and no constitutional violation is found if the interpretation ensures legal certainty regarding property ownership.

Schlagwörter

KI-generiert
property ownership transfer restitution claim municipal property constitutional complaint judicial interpretation legal certainty state property

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 172/1991 Coll. on the Transfer of Certain Property from the Property of the Czech Republic to the Ownership of Municipalities, Section 4, Paragraph 2
60 ze strany oprávněných osob k uplatnění nároku dle zvláštního právního předpisu a tedy nemohla být naplněna hypotéza ustanovení § 4 odst.
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court, Section 43, Paragraph 2, Letter a)
Z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst.
Law No. 6/2002 Coll. on Courts, Judges, Deputy Judges and the Administration of Courts, Section 14, Paragraph 1
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 11, Paragraph 1
Constitution of the Czech Republic, Article 101, Paragraph 3

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Supreme Court, Case No. 28 Cdo 885/2007
Supreme Court, Case No. 11 C 159/2005
Regional Court in Hradec Králové, Case No. 19 Co 2/2006

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti města Žamberk, se sídlem Žamberk, Masarykovo náměstí 166, zastoupeného prof. JUDr. Milan Bakešem, DrSc., advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 2/2006 ze dne 26. 10. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 11 C 159/2005 ze dne 18. 10. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR.

Tato rozhodnutí, jak je patrno z obsahu připojených příloh - napadených rozsudků a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 885/2007 ze dne 30. 3. 2007 - byla vydána v řízení zahájeném k žalobě České republiky, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, směřující proti stěžovateli jako žalovanému, o určení vlastnictví k nemovitostem v žalobě označeným. Okresní soud v Ústí nad Orlicí shora označeným rozsudkem jako soud I. stupně vyhověl žalobě a určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitostí, včetně domu č. p. 60 na jednom z pozemků na místě původního zbořeného domu nově vystavěného po roce 1968. Po provedeném dokazování dospěl totiž k závěru, že na stěžovatele nemohlo podle zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem - a to ani k uvedenému domu - neboť takovému přechodu vlastnictví brání ust. § 4 odst. 2 tohoto zákona, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, k čemuž v posuzovaném případě došlo, přitom účinky uvedeného ustanovení jsou podle názoru soudu spojeny již s podáním restituční žádosti. Odvolací soud, který se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, jeho rozsudek shora označeným rozhodnutím jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal i dovolání, které však bylo dovolacím soudem - jeho usnesením ze dne 30. 3. 2007 (ústavní stížností nenapadeným) - odmítnuto s podrobným zdůvodněním závěru, že v posuzované věci uplatněné dovolací námitky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výklad ust. § 4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. se totiž v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálil v tom smyslu, že z formulace "uplatnění nároku oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu" nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obce. Výklad tohoto ustanovení podaný soudy I. a II. stupně odpovídá publikované soudní judikatuře, podle níž platí, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obce jsou vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č. 172/1991 Sb., lhostejno, zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv. Z toho důvodu nepovažoval dovolací soud námitky stěžovatele zpochybňující správnost výkladu termínu "oprávněná osoba" a následnou aplikaci ust. § 4 odst. zák. č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem za způsobilé založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po shrnutí průběhu sporu i jeho skutkových okolností oponuje - i s odvoláním na historický a logický výklad ustanovení § 3 cit. zák. a vývoj systému místní samosprávy od roku 1990, včetně odkazu na Ústavou zakotvené oprávnění obcí vlastnit majetek, jakožto ekonomický základ samosprávy obcí - právnímu názoru obecných soudů v nich zaujatému, pokud do něj zahrnuly i dům na pozemcích nově vystavěný v letech 1968-1972. Činí tak s důrazem na originární způsob nabytí vlastnictví budovy státem a je toho názoru, že právě s ohledem na tuto mezi účastníky nespornou skutečnost nemohlo dojít v případě nově vystavěné budovy č. p. 60 ze strany oprávněných osob k uplatnění nároku dle zvláštního právního předpisu a tedy nemohla být naplněna hypotéza ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. Obecné soudy (které jinak ve svých rozhodnutích nepopírají skutečnost, že stěžovatel splnil podmínky dané ust. § 3 zák. č. 172/1991 Sb.) tak nemohly zmiňované ustanovení v případě nově vystavěného domu aplikovat. Uzavírá, že pokud tak ve svých rozhodnutích učinily, dostala se jejich rozhodnutí do rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny - v této souvislosti uvádí, že byl minimálně v legitimním očekávání majetku ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva k článku 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR a navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti i obsahem napadených rozhodnutí, jakož i obsahem rozhodnutí dovolacího soudu v této věci vydaného, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve třeba uvést, že ač se stěžovatel nedovolával práva na soudní ochranu, Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z pohledu dodržení tohoto základního práva, neboť teprve v případě, že by obecné soudy, které jsou především Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, uvedené právo porušily, bylo by možno uvažovat o porušení práv zaručovaných shora označenými články Listiny a Ústavy ČR, jichž se stěžovatel výslovně dovolává. Porušení práva na soudní ochranu však Ústavní soud v daném případě neshledal.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost (srov. např. rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 45/94

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5) a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu pak zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 170/99

). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.

Ústavní stížnost je vystavěna na polemice s právními závěry doposud zastávanými obecnými soudy a její argumentace je obsahově ve své podstatě shodná s námitkami stěžovatelem uváděnými v jeho dovolání, na něž však již v zásadě Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí - byť se jednalo o rozhodnutí nemeritorní - reagoval. Třeba přitom uvést, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ust. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

V posuzovaném případě soudy I. a II. stupně vyložily z jakých důvodů a na základě jakých úvah a zákonných ustanovení dospěly k závěru o tom, že vlastnictví k předmětné budově ze státu na obec Žamberk nepřešlo. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, na něž lze odkázat, pak uvedl, že pojem "oprávněná osoba" v zákoně č. 172/1991 Sb. zde byl použit v jiném kontextu, než v jakém ho používají restituční předpisy. Vysvětlil, že otázka, zda osoba, která uplatnila restituční nárok, byla ve smyslu příslušného restitučního zákona osobou oprávněnou a zda šlo o nárok oprávněný, nebyla pro svou právní složitost jednoznačná a že formulaci použitou v ust. § 4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. třeba vyložit tak, že z přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy (zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb.), bez zřetele na to, zda splňovala kriteria osoby oprávněné podle zvláštních předpisů a zda šlo o nárok podle těchto předpisů oprávněný. Vázat blokaci přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí též na splnění této podmínky by totiž fakticky znamenalo vyloučení možnosti postavit najisto skutečnost, kdo je vlastníkem předmětného majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Naproti tomu okolnost, že nárok uplatnila fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na zvláštní předpis a kdy se tak stalo bylo zřejmé bezprostředně po uplatnění nároku a tato okolnost umožňuje s jistotou určit, zda k vyloučení přechodu vlastnictví došlo či nikoliv. Uvedený výklad, z něhož v zásadě vycházely i obecné soudy v napadených rozhodnutích, Ústavní soud považuje za ústavně konformní, přitom zároveň poukazuje i na poznámku soudu I. stupně, který na podporu své argumentace v souzené věci v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil názoru žalobce, že dle uvedených restitučních předpisů poskytuje náhradu oprávněným osobám stát a nikoliv obec a bylo by tak nelogické, pokud by majetek, za který stát poskytne peněžní náhradu - jak by tomu mělo být i v daném případě - nezískal stát, nýbrž obec.

Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, a tudíž nebylo možno dovodit ani porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2007

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu