Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1143/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1143.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed appeal against Supreme Court ruling on civil procedure admissibility grounds.

Geschäftsnummer II.ÚS 1143/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the Constitutional Complaint filed by BOR spol. s r.o. against the Supreme Court's decision to dismiss an appeal in a loan contract dispute. The appellant argued that the Supreme Court incorrectly ruled the appeal inadmissible because the lower court's decision lacked fundamental legal significance, claiming instead that the appeal raised issues of substantive law and statute of limitations. The Court held that the appellant failed to substantiate the claim of fundamental legal significance and that the Supreme Court correctly identified the appeal as based solely on factual errors, which are not grounds for admissibility under the relevant procedural code.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.; § 241a odst. 3 o.s.ř.: An appeal is inadmissible if it is based solely on factual errors or misappreciation of evidence, as these do not constitute a question of fundamental legal significance required for admissibility under the Civil Procedure Code.

Schlagwörter

KI-generiert
Civil Procedure Code Admissibility of Appeal Fundamental Legal Significance Factual Errors Constitutional Complaint Statute of Limitations Loan Contract Dispute

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu, dle nějž dovolání proti rozsudku krajského soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst.
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
§ 241a odst. 3 o.s.ř.
Stěžovatelka se především neztotožňuje se závěrem, že v dovolání byl uplatněn výlučně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, který nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst.
§ 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení, tj.
§ 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že dovolání bylo přípustné s ohledem na ustanovení § 237 odst.
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože právní otázka smlouvy o půjčce a námitka promlčení byla řešena v rozporu s hmotným právem, a je tedy podáno z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti BOR spol. s r.o., se sídlem v Bezděkově nad Metují, zastoupené JUDr. Jiřím Jandou, advokátem Advokátní kanceláře v Náchodě, Kamenice 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007 č.j. 33 Cdo 697/2007-139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2006, č.j. 20 Co 86/2006 -123, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla stěžovatelka zavázána k zaplacení částky 1 876 790 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu, dle nějž dovolání proti rozsudku krajského soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Stěžovatelka se především neztotožňuje se závěrem, že v dovolání byl uplatněn výlučně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, který nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. použít. V této souvislosti uvádí, že v dovolání nenamítala, že dovoláním napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, nýbrž že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, tj. dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení, tj. dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že dovolání bylo přípustné s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože právní otázka smlouvy o půjčce a námitka promlčení byla řešena v rozporu s hmotným právem, a je tedy podáno z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Náchodě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jak je zřejmé z obsahu spisu, v dané věci mohla být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, dána pouze za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod mohly být uplatněny pouze důvody zahrnuté pod ust. § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř.

Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.

Z obsahu dovolání je však zřejmé, že stěžovatelka právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. vůbec nenastolila, resp.otázku zásadního právního významu spatřovala v tom, že v projednávané věci byla otázka smlouvy o půjčce a námitka promlčení, dle jejího názoru, řešena v rozporu s hmotným právem a dovozovala, že dovolání je tedy podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Pod dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nelze podřadit případy, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěních a nesprávném hodnocení důkazů (zde je namístě právě dovolací důvod dle § 241 odst.3 o.s.ř.).

Ústavní soud ověřil, že dovolací soud přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou a své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.

Právním závěrům, dle nichž je z obsahu dovolání zřejmé, že vady řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. stěžovatelka neuplatnila a dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 3 o.s.ř., a je proto nepřípustné, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. (Stěžovatelka v dovolání,obdobně jako v ústavní stížnosti, vylíčila vlastní verzi skutkového děje a vlastní hodnocení důkazů. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem usuzovala výlučně zpochybněním skutkových závěrů, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl a dovozovala, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.) Ústavní soud rovněž poukazuje na to, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, nepřísluší mu přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť zákon uděluje toto oprávnění jen Nejvyššímu soudu, a to pouze ve výjimečných případech a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ústavní soud je oprávněn pouze ověřit, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo výše uvedeno, v tomto směru pochybení dovolacího soudu, který se zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), opravňující zásah Ústavního soudu shledáno nebylo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv, ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu