Constitutional Court dismisses constitutional complaint for inadmissibility due to failure to exhaust final appeal remedies.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant sought to overturn judgments from the district and regional courts but failed to submit the final Supreme Court decision dismissing their appeal. The Court ruled the complaint inadmissible because the applicant did not exhaust all legal remedies required by law before seeking constitutional review. Consequently, the Court could not set aside the lower court decisions while leaving the Supreme Court's final ruling on their validity in effect.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, as the final decision of the Supreme Court constitutes the last stage of legal protection.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Hanou Šedivou, advokátkou se sídlem v Příboře, Čs. armády 1380, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2005, č.j. 16 Co 270/2005-250, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 3. 2005, č.j. 17 C 53/99-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavnímu soudu byl dne 6. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatele byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „okresní soud“), sp. zn. 17 C 53/99, který si pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele obstaral, podal stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 4. 10. 2005, č.j. 16 Co 270/2005-250, dovolání, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud ČR“) ze dne 15. 3. 2007, č.j. 21 Cdo 1483/2006-282, ve vztahu k výroku napadaného rozsudku krajského soudu ve věci samé, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje, což je zřejmé z jejího obsahu, kdy tento nenese byť zmínku o rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2007, resp. především z jejího petitu, v jehož rámci stěžovatel po Ústavním soudu žádá toliko zrušení napadaných rozsudků okresního a krajského soudu. Stěžovatel nadto ani k ústavní stížnosti nepřiložil kopii rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2007, jakožto kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Za situace, kdy stěžovatel svou ústavní stížností napadl pouze rozhodnutí soudů I. a II. stupně, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stvrzující správnost napadaných rozhodnutí obecných soudů, zůstává nedotčeno, nutno ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zde rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331; dostupné také na www.judikatura.cz).
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj