Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 814/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.814.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court jurisdiction over land ownership disputes.

Geschäftsnummer III.ÚS 814/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings denying their civil lawsuit regarding land ownership. The applicants argued that general courts lacked jurisdiction and that a special senate should have heard the case, claiming a violation of their fundamental rights. The court found the complaints unfounded because the applicants failed to demonstrate that general courts created a situation devoid of legal protection, noting they ignored available procedural remedies and their claim did not fit the specific legal criteria for special senate jurisdiction.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Law No. 131/2002 Coll. on the establishment of special senates: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to prove that the ordinary courts' refusal to accept jurisdiction violates their fundamental rights, particularly when the dispute does not meet the statutory requirements for special senate jurisdiction.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint civil court jurisdiction special senate establishment land ownership dispute fundamental rights protection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Law No. 131/2002 Coll. on the establishment of special senates
Law No. 359/1992 Coll. on cadastral and surveying operations
Law No. 71/1967 Coll. on administrative proceedings
Law No. 344/1992 Coll. on the cadastre of real estate in the Czech Republic

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Supreme Court, Judgment of 26. 11. 1997, No. 2 Cdon 1393/97

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ RNDr. J. B., CSc. a b/ J. B., zastoupených JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Nuslích, Jaromírova 180/60, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2006, č.j. 25 Co 224/2006-41, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2006, č.j. 5 C 150/2005-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, respektive "aby věc byla postoupena zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb.".

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 25. 6. 2002, č.j. 6 C 105/97-316, zamítl žalobu stěžovatelů proti žalované společnosti Agropodnik a.s. Jičín se sídlem Jičíně - Moravčicích, aby bylo určeno, že vlastníkem objektu prodejního zařízení postaveného na jejich pozemku parc. č. st. 149 o výměře 586 m2, zastavěná plocha - zbořeniště, zapsané u Katastrálního úřadu v Jičíně na LV č. 3995 pro obec a katastrální území Jičín, je žalovaná. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 3. 2003, č.j. 21 Co 293/2002-339, rozsudek potvrdil (§ 219 o.s.ř.), maje za to, že - vzhledem k nedostatečnému subjektovému vymezení žaloby - není na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o.s.ř.].

Katastrální úřad v Jičíně coby orgán státní správy zmocněný podle § 5 písm. a) zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních operátech, ve znění pozdějších předpisů, na podkladě uvedených rozhodnutí ("z důvodu předložení pravomocného rozsudku Okresního soudu v Jičíně č.j. 6 C 105/97-316") rozhodnutím ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. OR-7/1999-604/2, (dále jen "rozhodnutím katastrálního úřadu") rozhodl o opravě chybného údaje katastru nemovitostí (§ 7 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a § 8 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů) tak, že 1/ "jako vlastník stavby čp. 52 prodejního zařízení - restaurace na stavební parcele č. 146, č. 3663 a č. 149 v katastrálním území Jičín bude zapsána společnost MAVE Jičín a.s. Soběraz", 2/ "na listu vlastnictví č. 3995 - spoluvlastník B. J. a B. J., RNDr., CSc., bude v katastru nemovitostí evidována stavební parcela č. 149 s výměrou 586 m2 a zápis a zákres parcel č. 1995 s výměrou 343 m2, č. 1996 s výměrou 23 m2 a č. 1997 s výměrou 2 m2 v kultuře ostatní plocha - jiná plocha bude zrušen a tyto parcely budou sloučeny se stavební parcelou č. 149", a konečně že 3/ "zákres objektu domu čp. 52 dle geometrického plánu č. zakázky 1728-367/1998 bude ponechán".

Rozhodnutí katastrálního úřadu stěžovatelé opravným prostředkem nenapadli.

V řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 150/2005, do kterého se obrací posuzovaná ústavní stížnost, se stěžovatelé domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že rozhodnutí katastrálního úřadu "je paaktem a je tudíž nicotné". Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením řízení podle ustanovení § 104b odst. 1 o.s.ř. zastavil, jelikož dospěl k závěru, že "se v daném případě jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, katastrálního úřadu, o opravě údajů v katastrálním operátu dle § 8 zákona č. 344/1992 Sb. a v tomto případě je k rozhodnutí věci věcně příslušný soud ve správním soudnictví, který rozhoduje dle zvláštního zákona, a to zákona č. 150/2002 Sb. - soudní řád správní". Poučil současně stěžovatele, že mohou do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví k místně příslušnému krajskému soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů zachovány (§ 7, § 72 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s.ř.s.").

Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Závěrům obecných soudů stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují názorem, že na rozhodnutí vydaná katastrálním úřadem v řízení o opravě údajů v katastrálním operátu podle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, "pohlížejí soudy ve správním soudnictví jako na rozhodnutí, jež nemají hmotněprávní účinky, ale toliko účinky evidenční". Dovozují, že "taková rozhodnutí jsou pak ze soudního přezkumu vyloučena [s odvoláním na § 70 písm. a) s.ř.s.], neboť jsou pokládána za úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s."; je-li podána žaloba proti správnímu orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu, "je předurčena k neúspěchu, neboť soud, dříve než zkoumá žalobní návrh ohledně merita věci, zkoumá přípustnost žaloby".

Na podporu svých závěrů o nedostatku "pravomoci" soudů ve správním soudnictví stěžovatelé poukazují na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. 52 Ca 20/2006-83, kterým byla odmítnuta žaloba proti potvrzujícímu rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Pardubicích sp. zn. O-92/368/2005 o odvolání proti zamítavému rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště Jičín, sp. zn. OR-808/2005-604, o návrhu na obnovu řízení OR-7/99. Stěžovatelé zmiňují další rozhodnutí uvedeného krajského soudu, jmenovitě usnesení ze dne 18. 12. 2003, č.j. 52 Ca 46/2003-52, zrušené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2005, č.j. 5 As 21/2004-81, a usnesení ze dne 9. 6. 2005, č.j. 52 Ca 17/2005-97.

Stěžovatelé se rovněž dovolávají rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, dle kterého mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní).

Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného posouzení pravomoci k projednání dané věci obecnými soudy, resp. z nesprávnosti postupu těchto soudů podle § 104b odst. 1 o.s.ř.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní zjevně mít nelze. Oponentura předestřená stěžovateli nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě - již zde - závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Ústavní soud nevidí důvod ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je (procesní) výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.

Z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 2.9.2004, č.j. Konf 62/2003-15, uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2004, č. 12, č. 403, vyplývá, že je-li podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu podle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), je věcně příslušný rozhodnout o ní soud ve správním soudnictví. Tomu koresponduje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2005, č. 12, č. 720, v němž se uzavírá, že akceptoval-li Nejvyšší správní soud příslušnost soudu činného ve správním soudnictví ve věcech přezkumu rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu podle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., je tím zároveň vysloveno, že v takovém správním řízení se rozhoduje o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických osob ve smyslu § 2 s.ř.s.; jinak by příslušnost správních soudů postrádala racionální opodstatnění. Tyto závěry jsou pak v souladu s nosnými důvody dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydaných ve vazbě k problematice oprav údajů v katastrálním operátu; vedle stěžovateli zmiňovaného rozsudku ze dne 28.2.2005, č.j. 5 As 21/2004-81, je namístě poukázat na rozsudek ze dne 25.11.2004, sp. zn. 4 As 28/2003, který Ústavní soud usnesením ze dne 17.3.2005,

sp. zn. III. ÚS 76/05

, shledal ústavněprávně konformním.

Lze tedy shrnout, že právní názor, který stěžovatelé pokládali ve své polemice s obecnými soudu za klíčový, byl již dříve překonán; neplatí tedy, že by se jim ve správním soudnictví nemohlo dostat adekvátní ochrany.

Stěžovatelům je řečeným zodpovězeno, co namítali v ústavní stížnosti. Dlužno však dodat, že vlastního problému, totiž otázky, zda jimi podaná žaloba je projednatelná obecnými soudy v režimu občanskoprávního soudnictví (§ 7 o.s.ř.) či nikoli, se jejich argumentace dotýká jen částečně. I kdyby byl správný jejich názor, že žaloba není ve správní soudnictví věcně projednatelná [protože navrhovaný přezkum rozhodnutí je ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s.ř.s. vyloučen], neznamenalo by to automaticky, že by musela být dána pravomoc soudu pro její projednání v občanskoprávním řízení; z pohledu stěžovateli uplatněné argumentace je tomu dokonce naopak, neboť tím sami dávají najevo, že jejich věc věcí "občanskoprávní" není. O tom nadto - v obecné poloze - není pochyb; žaloba na "určení nicotnosti rozhodnutí žalovaného katastrálního úřadu" vskutku nemůže založit spor podřaditelný pod ustanovení § 7 o.s.ř., a jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že jejich pravomoc k jeho projednání dána není, rozhodly evidentně správně. Stěžovatelé v řízení před nimi to ostatně uznávali, když vyvíjeli úsilí charakterizovat spor jakožto "určitý druh kompetenčního sporu, na který s.ř.s. nepamatuje", případně coby "kompetenční spor, o kterém by rozhodl zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.". To je však nejen na první pohled neakceptovatelné, nýbrž i zjevně nepoužitelné ku podpoře požadavku, který stěžovatelé posléze formulovali (ad § 104b odst. 2 o.s.ř.).

Stěžovatelé především pominuli, co jim sdělil odvolací soud ve věci sp. zn. 6 C 105/97 Okresního soudu v Jičíně (ve výše zmíněném rozsudku ze dne 3. 3. 2003, č.j. 21 Co 293/2002-339) ve vztahu k podmínce naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu, resp. jí korespondujícího požadavku řádného vymezení žalovaných subjektů. Proto i z tohoto pohledu nemůže obstát názor, který stěžovatelé prosazují v ústavní stížnosti, že obecné soudy vytvořily situaci, kdy se jim nedostává - žádné - právní ochrany; naopak platí, že takové prostředky dispozici byly, stěžovatelé se však uchýlili k procesním postupům, jež je ignorovaly a naopak samy o sobě (efektivně) užitelné nebyly.

Ani z dovolávaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, nemohou stěžovatelé nic vytěžit; toto rozhodnutí se totiž týká toliko vázanosti soudu v občanskoprávním řízení rozhodnutími vydanými správními orgány ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř., resp. posouzení tzv. předběžných otázek, a nemá (tudíž) žádný vztah k otázce zde rozhodné, totiž pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle § 7 o.s.ř.

Shrnutím řečeného je tak namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu