Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 649/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.649.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed merger registration as non-interference with fundamental rights under Czech law.

Geschäftsnummer III.ÚS 649/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by investors against the direct entry of a corporate merger into the commercial register. The plaintiffs argued that the court's failure to issue a formal decision violated their rights under the Charter of Fundamental Rights and the Convention on Human Rights. The court ruled that the register court's role is limited to verifying formal prerequisites and does not constitute a substantive interference with fundamental rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 358/1992 Coll., on notaries; Law No. 216/2005 Coll., on the Commercial Register: The registration court's verification of formal prerequisites for a merger entry does not amount to a substantive interference with fundamental rights protected by the Constitution.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal commercial register entry fundamental rights interference notarial verification principle merger registration procedure

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 358/1992 Coll., on notaries and their activities
Law No. 216/2005 Coll., on the Commercial Register
Law No. 200/2005 Coll., on the Commercial Code
Law No. 100/2003 Coll., on the Act on the Protection of Competition

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů společností a/ CVF Investments Limited, se sídlem 27 Pinardou Street, Alpha Business Centre, 2nd floor, 1060 Nicosia, Kyperská republika, b/ K T, Inc., se sídlem 2711 Centerville Road, Suite 400, City of Wilmington, County of Newcastle, Delaware, Spojené státy americké, a c/ CVF Investments LLC, se sídlem 29 Commonwealth Avenue, Suite 1005, Boston, MA 02116, Spojené státy americké, zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti zásahu orgánu veřejné moci - zápisu fúze společností K-T-V invest, a.s. a ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví označený úkon obecného soudu a navrhli, aby Ústavní soud nálezem Krajskému soudu v Brně (dále jen "rejstříkovému soudu") uložil a/ zrušit výmaz a opětovně zapsat společnost K-T-V invest, a.s. do obchodního rejstříku, b/ provést výmaz všech blíže specifikovaných změn týkajících se společnosti ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. a c/ rozhodnout bez odkladu usnesením o návrhu společností K-T-V invest, a.s. a ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. (dále též "zúčastněných společností") ze dne 28. 7. 2006 na zápis fúze do obchodního rejstříku.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rejstříkový soud porušil jejich ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že dne 28. 7. 2006 valná hromada společnosti K-T-V invest, a.s. (jejímiž akcionáři jsou též stěžovatelé) schválila fúzi se společností ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. a téhož dne byl podán u rejstříkového soudu návrh na zápis do obchodního rejstříku. Dne 31. 7. 2006 podali stěžovatelé u Městského soudu v Praze žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o sloučení.

Rejstříkový soud po přezkoumání návrhu a k němu přiložených listin zápis bez vydání rozhodnutí (§ 200da o.s.ř.) dne 2. 8. 2006 v zákonem stanovené lhůtě provedl.

Dle stěžovatelů spočíval "jiný zásah veřejné moci" v okolnosti přímého zápisu. O zápisu fúze do obchodního rejstříku podle jejich názoru "mělo být vydáno řádné usnesení" a k "faktickému provedení zápisu fúze do obchodního rejstříku mohl soud přistoupit pouze pokud by usnesení nabylo právní moci". "Řádné usnesení" jim mělo být doručeno, a stěžovatelé měli mít právo podat odvolání; obdobně nepřípustně soud ignoroval procesní návrhy státního zastupitelství.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti (včetně jejího doplnění "reakcí na vyjádření Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2007 a 3. března 2007" ze dne 29. 6. 2007) postupně namítali 1/ že rejstříkový soud opomenul účastenství stěžovatelů v rejstříkovém řízení, založené jejich procesním postavením v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady slučované společnosti K-T-V invest, a.s., stejně jako účastenství státního zastupitelství, které do rejstříkového řízení vstoupilo, 2/ že nebyl respektován požadavek, aby navrhovatelem a jediným účastníkem řízení byl podnikatel, kterého se zápis týká, 3/ nastalo "významné omezení práv akcionářů domáhat se ochrany proti nepříznivým účinkům fúze" ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., 4/ že soud pominul, že konstitutivní zápis nelze učinit přímo, 5/ že zapisované skutečnosti neměly podklad v připojených notářských zápisech, a konečně 6/ že byli zbaveni práva domáhat se po napadeném zápisu do obchodního rejstříku vyslovení neplatnosti valné hromady o fúzi, stejně jako určení neplatnosti smlouvy o fúzi.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Je potřebné předeslat, co Ústavní soud konstantně uvádí, že mu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody. Základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilá založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem.

Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda postup rejstříkového soudu nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Tak tomu (jmenovitě v kontextu stěžovateli dovolávaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) však není (zásadně) tehdy, jestliže obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, dbaje základních zásad civilního procesu; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že řízení o zápisu fúze bylo vedeno způsobem, který ve svém důsledku zasáhl do základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.

K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu

sp. zn. III. ÚS 62/95

(publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243); v nálezu ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 30/95

konstatoval, že "skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena". Ústavní soud přitom ve své judikatuře nevylučuje, že by jiný zásah veřejné moci mohl vzejít z výsledku řízení o zápisu do veřejného seznamu (srov.

sp. zn. IV. ÚS 720/01

,

II. ÚS 21/03

,

II. ÚS 172/04

,

III. ÚS 527/04

; popř.

sp. zn. II. ÚS 189/02

,

I. ÚS 146/03

).

Argument stěžovatelů "jiným zásahem orgánu veřejné moci" však může logicky obstát jen v případě, že postavení účastníků rejstříkového řízení jim bylo obecným soudem neprávem (v rozporu se zákonem - viz výklad shora) upřeno.

Stěžovatelé své účastenství dovozovali z judiciálního výkladu podaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.9.2002, sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002, 29 Odo 124/2002, dle nějž platí, že navrhovateli v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, kterým byla společnost zrušena, je nezbytné přiznat postavení účastníka i rejstříkového řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se v rejstříkovém řízení nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku; akcionáři společnosti tím nemohou být účastníky rejstříkového řízení o zápisu změn, jež se této akciové společnosti týkají (k případnému porušení jejich práv došlo již dříve, usnesením valné hromady, která je podkladem pro povolení zápisu do obchodního rejstříku). K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn. II. ÚS 45/94

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5; usnesení

sp. zn. I. ÚS 158/98

, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, č. 35; obdobně

sp. zn. III. ÚS 360/99

,

II. ÚS 361/99

,

II. ÚS 466/2000

,

IV. ÚS 529/2000

,

IV. ÚS 720/01

,

IV. ÚS 635/02

,

III. ÚS 527/04

).

I kdyby právní názor, vyjádřený ve výše uvedeném judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002, 29 Odo 124/2002, mohl představovat ústavněprávně relevantní hledisko, je jím předestřený argument stěžovatelů nepřípadný již proto, že vychází z kvalitativně zcela odlišné (právní) situace; jeho normativní základnou je totiž stav před 1. 1. 2001 (srov. § 94 o.s.ř., ve znění účinném poté). Tím spíše se odkaz na označené rozhodnutí Nejvyššího soudu jeví nepřípadně v poměrech založených právní úpravou po 1. 7. 2005, jestliže ustanovení § 200c odst. 1 o.s.ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., pro rejstříkové řízení užití § 94 odst. 1 a 2 o.s.ř. vylučuje jednoznačně.

Požadavek, aby navrhovatel a jediný účastník řízení byl podnikatel, kterého se zápis týká, byl vzhledem k výše uvedenému vymezení účastenství v rejstříkovém řízení dodržen.

Neobstojí ani výtka stěžovatelů odkazem na podnět Krajského státního zastupitelství v Brně doručený rejstříkovému soudu dne 31. 7. 2006 a na údajně pominutá oprávnění státního zastupitelství podle § 35 o.s.ř.; coby rozhodné totiž platí - již z povahy ústavní stížnosti - že je bezvýznamná námitka případným porušením procesních práv subjektu jiného, než stěžovatelů samých.

Proto jen pro úplnost se poznamenává, že na podnět Krajského státního zastupitelství v Brně k zahájení řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem rejstříkový soud reagoval usnesením ze dne 7.8.2006, č.j. F 29122/06, B 4455-268, jímž deklaroval, že se uvedené řízení nezahajuje. Jelikož Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že usnesení o nezahájení řízení (jako takové) nemá oporu v procesním právu, toto rozhodnutí usnesením ze dne 23. 11. 2006, č.j. 8 Cmo 378/2006-331, zrušil (aniž ovšem tím dal najevo, že řízení být zahájeno mělo).

Vzhledem k nedoloženému účastenství v rejstříkovém řízení nepřísluší stěžovatelům ani relevantní námitka proti rejstříkovým soudem zvolené formě zápisu, resp. proti absenci rozhodnutí. Je-li ostatně provedení zápisu pouze faktickým úkonem soudu, je logické, že proti němu není přípustný opravný prostředek; jestliže občanský soudní řád přezkum vylučuje, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jeho přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.

Z téhož důvodu nemohou stěžovatelé ničeho vytěžit ani z ustanovení § 200da odst. 4, věty první, o.s.ř.

Rejstříkový soud shledal dostatečný podklad navrhovaných zapisovaných skutečností (§ 38 obch. zák.) v přiložených notářských zápisech dle § 80a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, osvědčujících konání valných hromad zúčastněných společností a uzavření smlouvy o fúzi. Z notářských zápisů o rozhodnutí řádné valné hromady společnosti ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s., ze dne 22. 6. 2006, č.j. N 413/2006, NZ 381/2006, strana osmnáctá, respektive řádné valné hromady společnosti K-T-V invest, a.s., ze dne 28. 7. 2006, č.j. N 522/2006, 0NZ 481/2006, strana devátá, vyplývá, že uvedená usnesení byla valnými hromadami přijata a jejich obsah i způsob přijetí jsou dle úsudku notářky JUDr. D. S. v souladu se zákonem a stanovami společnosti. Z notářského zápisu o rozhodnutí řádné valné hromady společnosti ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s., ze dne 22. 6. 2006, č.j. N 413/2006, NZ 381/2006, se též nepodává, že by Ing. M. S. byl osobou, u které je dána překážka pro výkon funkce dle § 38l obch. zák.

Rejstříkové soudy vzhledem k principu vyloučení dvojí kontroly - notářské a soudní - nepřezkoumávají (opakovaně) hmotně právní předpoklady návrhů na zápis, ale pouze prověřují splnění zákonem definovaných předpokladů formálních. Odkaz na nález ve věci

sp. zn. IV. ÚS 563/03

je nepřípadný již proto, že soudům v rejstříkovém řízení napříště (od účinnosti zákona č. 216/2005 Sb.) přísluší nikoli "věcný přezkum", nýbrž oprávnění (zásadně) registrační.

Koncepci a povaze rejstříkového řízení odpovídá i úprava vtělená do stěžovateli kritizovaného ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. (jeho zrušení ostatně ani nenavrhují - srov.

sp. zn. I. ÚS 111/96

). Připustit možnost přerušení řízení by přineslo zjevně nežádoucí důsledky (viz kupříkladu vztah § 200db odst. 1 ku § 200db odst. 3 o.s.ř.).

Co do "dalšího podpůrného argumentu" stěžovatelů je přiléhavé připomenout zásadu, již Ústavní soud vyslovil rovněž opakovaně, že mu nepřísluší podávat výklad obecného práva a v jeho rámci se zabývat průmětem přímého zápisu do procesních poměrů (od rejstříkového řízení odlišného) řízení o neplatnost usnesení valné hromady [§ 131 odst. 3 písm. c), § 220h odst. 3 a 4 obch. zák.], respektive možností revokace rozhodnutí o přeměně (§ 69 odst. 7 obch. zák.). Spor o interpretaci podústavního práva stěžovatelé otevřeli i úvahou o specialitě uvedených ustanovení vzhledem k ustanovením § 220da o.s.ř. (viz např.

sp. zn. III. ÚS 380/06

). K tomu srov. úvahu o "přednosti uplatnění zákona pozdějšího" in Štenglová, I.: Obchodní rejstřík po novele, Praha: ASPI, 2005, str. 176.

V důsledku (a shrnutím) řečeného se dospívá ku konečnému závěru, že - z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu - existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu