Constitutional complaint dismissed as inadmissible because the Supreme Court's final ruling remains in force.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, ruling it inadmissible under Section 43(1)(e) of the Constitutional Court Act. The applicant argued that lower courts failed to consider the eight-year duration of the criminal proceedings when sentencing, citing a prior Constitutional Court precedent. However, the Court determined the complaint was inadmissible because the Supreme Court had already confirmed the validity of the lower court decisions, and overturning them would violate the principle of legal certainty.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; A constitutional complaint is inadmissible if the applicant challenges only decisions of lower courts while the Supreme Court has already confirmed their validity, as this would contradict the principle of legal certainty.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2007 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele O. D., právně zastoupeného JUDr. Igorem Andrýskem, Mezírka 1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 1 T 1/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 1 T 1/2002.
Vzhledem k tomu, že z původního návrhu nebylo zcela zřejmé, která konkrétní rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadá, byl tento vyzván k jejich konkretizaci, což také v soudcovské lhůtě učinil.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy při rozhodování o výši trestu nezohlednily délku trestního řízení, která v tomto konkrétním případě přesáhla osm let. S ohledem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 554/04, měly obecné soudy přihlédnout k zásadě proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a při ukládání výše trestu zohlednit délku trestního řízení, což se však nestalo. Závěrem ústavní stížnosti pak stěžovatel krátce polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
II. V souvislosti s projednávaným případem musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel ve svém návrhu napadl pouze usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 1 T 1/2002, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, stvrzující správnost napadených rozhodnutí, zůstalo nedotčeno. Ve vztahu k rozhodnutím soudů prvních dvou stupňů je tak třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a násl.).
Nad nutný rámec odůvodnění však soudce zpravodaj uvádí, že dle jeho názoru se vztahem výše trestu a délky trestního řízení ústavně konformním způsobem zabýval již Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj