Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 595/05 ECLI:CZ:US:2007:1.US.595.05.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding fair trial rights in administrative proceedings.

Geschäftsnummer I.ÚS 595/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a company against administrative decisions regarding a fine for breach of budget discipline. The applicant argued that lower courts failed to address her claim that the breach occurred only upon the grant of funds, not at the time of disbursement. The court ruled that the applicant's new arguments were not raised before the general courts and that the Constitutional Court cannot act as a first-instance court for issues not previously litigated. Consequently, the court determined the complaint was obviously unfounded and rejected it under the specific provision for inadmissible submissions.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; A constitutional complaint is rejected as obviously unfounded if the applicant introduces new substantive arguments not raised in prior proceedings, thereby attempting to bypass the principle of res judicata and the role of the Constitutional Court as a guarantor of fundamental rights rather than a first-instance fact-finder.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint obviously unfounded fair trial rights administrative proceedings principle of disposition res judicata budget discipline

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Róchus a Emenerencie, s. r. o., se sídlem Hradec Králové, Kydlinovská 153, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, PSČ: 468 31, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005 - 90, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2004, čj. 31 Ca 166/2003 - 23, 31 Ca 167/2003 - 14, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2003, čj. 4579/170/2003, a rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2003, čj. 147760/03/228980/2134, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále "krajský soud"), Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále "finanční ředitelství") a Finančního úřadu v Hradci Králové (dále "finanční úřad").

Stěžovatelka tvrdí, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), protože se nevypořádaly se všemi jejími podstatnými námitkami. Takovou námitkou, kterou uváděla od počátku celého řízení, je, že k porušení rozpočtové kázně nedošlo již dnem následujícím po poskytnutí dotace, ale teprve dnem, do kterého měla poskytnutou dotaci použít. Dotace byla poskytnuta v souladu s "Podmínkami čerpání investiční dotace", vydanými Českou energetickou agenturou, které byly jediným vodítkem, podle kterého se mohla orientovat. Podle stěžovatelky penále jako příslušenství pohledávky a pohledávka na vrácení dotace vznikly až dnem splatnosti, nikoli dříve, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích.

II. Ze spisu krajského soudu, sp. zn. 31 Ca 166/2003, vyplývá, že v listopadu 1999 byla stěžovatelce přiznána, rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu, dotace ve výši 900 000,-- Kč na regeneraci a zateplení bytového domu. V květnu 2001 bylo kontrolou zjištěno, že realizace projektu nebyla vůbec zahájena. Proto byla stěžovatelka vyzvána k vrácení dotace, což během srpna a září 2001 učinila.

Na základě výsledku kontroly hospodaření s prostředky státního rozpočtu, provedené u stěžovatelky, uložil jí finanční úřad, platebním výměrem ze dne 23. 4. 2003, čj. 113527/03/228980/2134, odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 900 000,-- Kč. Rozhodnutím finančního úřadu ze dne 24. 6. 2003, čj. 147760/03/228980/2134, bylo stěžovatelce vyměřeno penále ve výši 548 400,-- Kč.

Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2003, čj. 4412/170/2003, finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu ze dne 23. 4. 2003. Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2003, čj. 4579/170/2003, bylo, k odvolání stěžovatelky, změněno rozhodnutí finančního úřadu ze dne 24. 6. 2003 tak, že částka vyměřeného penále byla zvýšena na 567 300,-- Kč.

Rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 6. 2004, čj. 31 Ca 166/2003 - 23, 31 Ca 167/2003 - 14, byla žaloba stěžovatelky, proti shora uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství, zamítnuta. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005 - 90.

III. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv v tom, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a se všemi podstatnými námitkami se řádně nevypořádaly. Jako konkrétní příklad uvedla stanovení data, k němuž mělo dojít k porušení rozpočtové kázně. Z obsahu návrhů adresovaných stěžovatelkou obecným soudům a žaloby (žaloba na č. l. 1 - 4 a kasační stížnost na č. l. 38 - 41 spisu sp. zn. 31 Ca 167/2003) lze bez větších problémů zjistit, jaké námitky stěžovatelka vznesla. Námitka, vztahující se k začátku porušení rozpočtové kázně, mezi nimi evidentně chybí. S námitkami, které stěžovatelka v řízení před obecnými soudy skutečně vznesla, se obecné soudy vyrovnaly zcela dostatečně a ústavně konformně. Její názor, že se obecné správní soudy mají zabývat i jejími námitkami, které uplatnila v řízení před správními orgány (viz č. l. 2), byl dostatečně srozumitelně vyvrácen již v rozsudku krajského soudu, který mj. uvedl, že nepřezkoumává veškeré námitky uplatněné v daňovém řízení. V souladu se zásadou dispoziční se zabýval jen námitkami a žalobními body uvedenými přímo v podaných žalobách (viz č. l. 30). Takový závěr není projevem přehnaného formalismu, ale logickou a ústavně souladnou interpretací příslušného procesního předpisu. Stěžovatelka rozhodně nemůže své procesní povinnosti a péči o ochranu svých práv a zájmů přenášet na obecné soudy. Řízení o správní žalobě není ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací.

Stěžovatelka tak svým návrhem Ústavní soud staví nejen do role další přezkumné instance v rámci obecných soudů (jak to bývá u návrhů na zahájení řízení o ústavních stížnostech poměrně obvyklé), ale uvedením zcela nových námitek, které nebyla schopna či ochotna v řízení před obecnými soudy vznést, Ústavnímu soudu v podstatě přisuzuje roli prvostupňového obecného soudu správního. Ta samozřejmě Ústavnímu soudu nepatří.

Ústavní soud uzavírá, že ani procesním postupem ani rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak tvrdila.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato, bez dalšího, odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu