Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1370/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1370.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as lower courts already addressed arguments without violating fundamental rights.

Geschäftsnummer II.ÚS 1370/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by L. P. against his conviction for arson. The petitioner argued that the lower courts failed to properly evaluate evidence and violated his rights, but the Court found that these arguments were already fully considered by the first and appellate courts. Consequently, the Court ruled that the lower courts' decisions did not constitute a violation of fundamental rights, as the petitioner's claims lacked independent constitutional significance.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the lower courts have already addressed the arguments without violating fundamental rights, preventing the Constitutional Court from acting as a further instance of general jurisdiction.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint inadmissibility fundamental rights violation lower court review procedural posture arson conviction appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 193/20, Děčín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 6 Tdo 52/2007, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2006, č. j. 5 To 217/2006-1035, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. listopadu 2005, sp. zn. 23 T 15/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 3) Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a 3) Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejším účastníkům řízení, akto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. listopadu 2005, sp. zn. 23 T 15/2005, kterým byl uznán vinným ze spáchání návodu trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že měl spoluobžalovaného J. B. s příslibem odměny 10.000 Kč navést k zapálení osobního motorového vozidla ve vlastnictví D. Š., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, a povinnost nahradit škodu, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2006, č. j. 5 To 217/2006-1035, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 6 Tdo 52/2007, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Tvrdí, že došlo k porušení jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel konkrétně poukazuje na to, že svoji vinu od počátku popírá s tím, že sice spoluobžalovaného B. zná od dětství, ale proti poškozenému Š. nic nemá. Dále uvádí, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí spoluobžalovaného B. a rozporuje vypovídací hodnotu obsahu záznamu odposlechnutých telefonických hovorů. Konečně namítá, že odsuzující rozsudek je založen i na výpovědi K. A., který byl v pozici obviněného vyslechnut dne 3. září 2004, tj. tři měsíce před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Nesouhlasí ani s tím, že policejní orgán v přípravném řízení pracoval pouze s jedinou vyšetřovací verzí, založenou na podezření poškozeného Š., související s jakousi dráhou pro motocykly na pozemku stěžovatele.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší posuzovat výklad a aplikaci podústavního práva ze strany obecných soudů při výkonu jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem či rozhodnutím současně nedochází k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy možné založit ústavní stížnost pouze na argumentaci použité převážně nebo úplně v opravných prostředcích před obecnými soudy, neboť takový postup staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší (srov.

I. ÚS 68/93

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Nesprávná aplikace podústavního práva má přitom za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ anebo v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. souhrnně in III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).

V posuzovaném případě použil stěžovatel argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti jak v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvého stupně, tak v naprosto nezměněném rozsahu i v odvolání a dovolání. Již soud prvého stupně se s procesním postojem stěžovatele vypořádal tak, že jeho verzi a verzi spoluobžalovaného B. neuvěřil, a závěr o vině založil co do motivu (spočívajícího ve mstě za nesouhlasné stanovisko města Rumburk k vybudování motokrosové dráhy, kvůli čemuž byl stěžovatel s poškozeným v rozhodné době v konfliktu) na výpovědi poškozeného Š. a s ní souladnými výpověďmi svědků S. a D., a co do konkrétního propojení stěžovatele s jednáním spoluobžalovaného B. na záznamu odposlechnutého telekomunikačního provozu (tj. hovorů a vzájemných SMS zpráv) mezi stěžovatelem a spoluobžalovaným B., a na výpovědi svědka A. (str. 23-24 rozsudku). Odvolací soud k tomu dovodil, že tyto důkazy na sebe navzájem navazují a jsou spolehlivým podkladem pro závěr soudu prvého stupně o vině stěžovatele. Současně se odvolací soud podrobně vypořádal s námitkou stěžovatele ve vztahu k zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho procesní použitelnosti v posuzovaném případě (str. 11-12 rozsudku). Nesouhlas stěžovatele s tím, že se obecné soudy v převážné míře již vypořádaly s jeho argumentací způsobem, s nímž se neztotožňuje, není tedy sama o sobě důvodem k ústavní stížnosti (

sp. zn. II. ÚS 294/95

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Jakkoliv tedy lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s jím uplatněnými časovými námitkami ve vztahu k použitelnosti jediné výpovědi svědka A. z přípravného řízení před zahájením trestního stíhání stěžovatele, nelze této námitce přiznat ústavněprávní rozměr. Rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele totiž nestojí ani převážně ani výlučně na této výpovědi.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu