Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to victim's testimony reading without personal hearing.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of robbery. The defendant argued that his right to a fair trial was violated because the victim's testimony was read from the preparatory proceedings without a personal hearing, and the appellate court failed to address these procedural defects. The court dismissed the appeal because the lower courts provided detailed reasoning for their evidentiary assessments and did not exhibit the extreme discrepancy between evidence and findings required for constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not re-evaluate evidence or factual findings unless there is an extreme discrepancy between the evidence and the court's conclusions indicating judicial arbitrariness.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. června 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Z. M., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2007, sp. zn. 7 To 71/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.12.2006, sp. zn. 2 T 80/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9.6.2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 4.2.2006 v době kolem 16 hodiny v Praze 10 po předchozí dohodě s dosud neztotožněným mužem přistoupil k poškozené O. M. a pod pohrůžkou použití revolveru, který držel v ruce, ji vzal mobilní telefon a donutil ji nastoupit do vozidla, kde stěžovatel seděl na místě řidiče a zde po ní požadoval vydání hotovosti a cenností, a dále požadoval, aby mu předala klíče od bytu, což poškozená ze strachu učinila. Stěžovatel následně v bytě poškozené odcizil finanční hotovost ve výši 10 000,- Kč a 300,- Euro a poté stále pod pohrůžkou použití revolveru poškozenou donutil, aby si došla do bytu pro cestovní pas a tašku s osobními věcmi, avšak této se podařilo v bytě uzamknout a stěžovatel tak musel dalšího jednání zanechat, neboť byl vyrušen sousedem. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a podle § 57 odst.1, 2 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Dále byla stěžovateli dle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost uhradit částku 21 303,- Kč jako náhradu škody poškozené.
K odvolání stěžovatele, v němž namítal nezákonný postup obvodního soudu v průběhu dokazování a při hodnocení důkazů, městský soud v záhlaví citovaným usnesením zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku, jímž byl stěžovateli uložen trest vyhoštění. V ostatních částech výroku zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn.
V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že poškozená nebyla osobně vyslechnuta před soudem, nýbrž její výpověď z přípravného řízení byla soudu přečtena dle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, aniž byly pro tento postup prokazatelně splněny podmínky, čímž stěžovateli znemožnil přípravu k obhajobě a v rámci konfrontace v přítomnosti poškozené na její výpověď reagovat a posoudit tak její věrohodnost. Proto se jedná o důkaz procesně nepoužitelný a tudíž z něj neměl soud při rozhodování o vině vůbec vycházet. K dalšímu porušení základních práv došlo dle názoru stěžovatele v souvislosti s poskytnutím údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které byly mobilními operátory uchovány a následně poskytnuty v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a se zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a o které obvodní soud své rozhodnutí o vině opřel. Tímto postupem mobilního operátora, který shromažďoval lokalizační údaje nad rámec doby, kdy k tomu byl zákonem oprávněn a tyto údaje poskytl Policii ČR v době, kdy byl povinen je dle zákona zlikvidovat či učinit je anonymními, došlo dle stěžovatele k porušení čl. 13 Listiny, dle něhož nikdo nesmí porušit tajemství zpráv a záznamů podávaných telefonem nebo jiným zařízením, a také k porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života dle čl. 10 Listiny. Uvedená pochybení obvodního soudu neodstranil ani městský soud jako soud odvolací a navíc bez řádného odůvodnění zamítl další návrhy obhajoby, které směřovaly k objasnění skutečného místa pobytu poškozené a k posouzení věrohodnosti její výpovědi. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález
sp. zn. I. ÚS 4/04
, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález
sp. zn. I. ÚS 553/05
, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je přesvědčivé, soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel své rozhodnutí. Dále podrobně zdůvodnil, proč přistoupil dle ust. § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu ke čtení výpovědi poškozené z přípravného řízení a také vyvrátil námitky stěžovatele ohledně nezákonného postupu při opatřování si údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (str. 10 rozsudku). Stejně tak soud odvolací v odůvodnění svého usnesení podrobně zdůvodnil, proč odmítl provést další obhajobou navrhované důkazy (str. 3 usnesení). Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu