Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 399/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.399.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to missing service of notice and failure to verify child support payment.

Geschäftsnummer III.ÚS 399/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant appealing a criminal conviction for neglecting child support obligations. The complainant argued that his rights were violated because the appellate court held a public session in his absence without proper service of notice and failed to verify that he had paid outstanding support. The court ruled that the defendant failed to prove the notice was invalid and that the appellate court's decision was based on legal reasoning rather than arbitrary discretion, thus finding no constitutional violation.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 83 of the Constitution: The Constitutional Court is the judicial body for the protection of the constitutionality and decides on constitutional complaints against final decisions and other acts of public power affecting constitutionally guaranteed fundamental rights and freedoms; the court established that a constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to substantiate the claim of a violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint neglect of child support service of notice fair trial rights appellate court procedure unconstitutional interference criminal proceedings

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 83 of the Constitution of the Czech Republic
Article 87, Section 1, Letter d) of the Constitution of the Czech Republic
Section 72, Section 1, Letter a) of the Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
též ustanovení § 72 odst.
Section 43, Section 2, Letter a) of the Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1311/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 3 To 145/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). S odkazem na ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 4 T 23/2005, uznán vinným trestným činem zanedbávání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Napadeným usnesením krajského soudu bylo podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) stěžovatelovo odvolání zamítnuto a Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.

K porušení ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatele tím, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jím podaném odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv „nebyly splněny podmínky pro doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání stěžovateli, a to ani fikcí, neboť v době doručení se na adrese F. 10, B., nezdržoval“. Jelikož se veřejného zasedání neúčastnil, nemohl soudu předložit doklady o tom, že veškeré dlužné výživné již uhradil a nadále svoji vyživovací povinnost plní. Soudy (odvolací a dovolací) tak tuto důležitou skutečnost nezjistily a to přesto, že podle ustanovení § 2 trestního řádu měly povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále „Ústavy“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je námitka, že mu bylo odňato právo být přítomen u veřejného zasedání a kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem.

Ústavněprávní roviny, jak byla výše vymezena, tyto námitky nedosahují, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve; nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily – v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad – co do podmínek, za kterých může být jednáno ve veřejném zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. povinnosti odvolacího soudu vycházet z řádně zjištěného skutkového stavu, zde zjevně není.

V prvé řadě nebylo možno přisvědčit stěžovatelově námitce, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání.

Ústavní soud se zcela ztotožňuje s výkladem, který ke shodné stěžovatelově námitce podal dovolací soud, a na odůvodnění jeho odmítavého usnesení proto postačí jen odkázat. Jestliže ještě v odvolání dne 1. 3. 2006 uvedl jako svoji adresu „B., F. 10“, ve vztahu ke které s ním soudy dosud komunikovaly, nelze jim vytýkat, že ji považovaly za adresu ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. řádu; nic na druhé straně stěžovateli nepřekáželo upozornit soud, že v budoucnu se adresa jeho bydliště změní (o čemž věděl), a jakmile se tak stalo (15. 3. 2006), novou adresu soudu oznámit. Bylo primárně na stěžovateli, aby se staral o svá (procesní) práva, resp. vytvořil pro jejich uplatnění potřebné předpoklady.

V postupu soudu, který zaslal vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání (tedy písemnost, jejíž doručení uložením trestní řád nevylučuje) na adresu, kterou stěžovatel soudu uvedl, tudíž porušení jeho ústavně zaručených práv spatřovat nelze.

Rozumnou oporu nemá ani názor, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo tím, že odvolací soud z úřední povinnosti nezjistil, že stěžovatel již dlužné výživné uhradil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, proč jím kritizovaný výrok soudu prvního stupně (o trestu) pokládá za správný; především proto, že byl již jednou pro trestný čin dle § 213 odst. 1 tr. zákona odsouzen, přičemž skutek souzený spadá do doby trestního stíhání předchozího. Jestliže odvolací soud pak uzavřel, že stěžovatelem ohlášená „opatření“ k úhradě výživného již nemohou mít na uložený trest zásadní vliv, nelze mu ničeho z hlediska ústavněprávního (resp. možností ústavněprávního přezkumu) vytknout. Stěžovateli je v této souvislosti nutno připomenout, že pokud chtěl využít možnosti účinné lítosti, která je ve vztahu k trestnému činu zanedbávání povinné výživy podle § 213 tr. zákona zakotvená v § 214 tr. zákona, musel by svou povinnost dodatečně splnit (za současného splnění podmínky absence trvale nepříznivých následků) dříve, totiž v době předcházející vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Ústavněprávní přezkum neslouží k tomu, aby napravoval, co sám stěžovatel v ochraně svých práv (před odvolacím soudem) případně zanedbal. Ani z pohledu této (skutkové) námitky nelze dospět k závěru, že se stěžovateli nedostalo spravedlivého procesu; ústavní stížnost ostatně není instrumentem, jímž by bylo lze nahrazovat institut obnovy řízení, resp. rozšiřovat možnosti jeho případného užití (řízení, o které stěžovatel též zahájil).

K zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo ani v řízení dovolacím. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, náležitě (věcně) posoudil a své závěry přiléhavě odůvodnil. O situaci výkladu, v němž by byl obsažen prvek „libovůle“, resp. výkladu jinak excesivního zjevně nejde.

Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odklad vykonatelnosti jí napadených rozhodnutí již logicky nepřichází v úvahu, a zvláštního výroku ohledně odpovídajícího návrhu již netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu