Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court fee exemption as it lacks constitutional significance.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court decisions denying a court fee exemption. The applicant argued that the courts undervalued his financial constraints and applied the relevant statute too restrictively, yet the Court found no evidence of a violation of constitutional rights. Consequently, the Court ruled that disputes over fee exemptions generally do not reach the intensity required for constitutional protection unless there is an extreme deviation from legal principles.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy: Constitutional complaints regarding court fee exemptions are inadmissible unless the lower courts committed an extreme deviation from legal principles or ignored mandatory norms, as such disputes typically lack the intensity to constitute a violation of fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č.j. 19 Co 500/2006-31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2006, č.j. 15 C 311/2005-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu a řádný a spravedlivý proces.
Obvodní soud napadeným usnesením stěžovateli nepřiznal osvobození od soudního poplatku pro řízení o jeho žalobě proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o 817.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze taktéž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy svá rozhodnutí odůvodnily především tím, že stěžovatelova tvrzení o jeho nemajetnosti jsou nepřesvědčivá, jelikož jsou v rozporu s jinými údaji, jež osvědčují majetkový standard vyšší, a tvrzená příjmová omezení stěžovatel dostatečně nedoložil.
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že stěžovatel obecným soudům předložil dostatek podkladů, aby dosáhl osvobození od soudních poplatků, avšak soudy podcenily jím tvrzená majetková omezení (nízké příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, povinnosti vůči dceři a věřitelům, prodělanou chorobu a neúspěch v řadě soudních řízení) a tím jeho majetkové poměry vyhodnotily příznivěji, než odpovídá skutečnému stavu. Podle stěžovatele pak vyložily a aplikovaly rozhodné ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. vůči němu nepřípadně restriktivně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle § 138 odst. 1 o.s.ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen v situaci, když by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Výklad a aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem, co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace § 138 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici; přijaté závěry oba soudy ostatně též uspokojivě odůvodnily. Není spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. předjímá.
Je přiléhavé připomenout, že k otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov.
sp. zn. I. ÚS 13/98
,
II. ÚS 13/98
,
IV. ÚS 13/98
) nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz
sp. zn. IV. ÚS 289/03
).
O takový případ, jak bylo předznačeno výše, zde však nejde.
Je tedy namístě uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu