Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 776/06 ECLI:CZ:US:2007:2.US.776.06.1 KI-generiert

II.ÚS 776/06 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer II.ÚS 776/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

K osobě oprávněné podat stížnost proti rozhodnutí o vrácení odňaté věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. května 2007

Legislator-Regeste

KI-generiert

II.ÚS 776/06 · Ústavní soud České republiky: Stěžovatel se podanou ústavní stížností, splňující podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv a svobod na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva dle čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

K osobě oprávněné podat stížnost proti rozhodnutí o vrácení odňaté věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. května 2007

sp. zn. II. ÚS 776/06

ve věci ústavní stížnosti Ing. K. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006 sp. zn. 12 To 70/2006, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2006 sp. zn. 40 T 6/2005, podle něhož měla být stěžovateli vrácena částka 15 460 000 Kč, která mu byla odňata v souvislosti s trestním stíháním.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 12 To 70/2006 se ruší.

Odůvodnění

Stěžovatel se podanou ústavní stížností, splňující podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv a svobod na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva dle čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí.

Jak Ústavní soud zjistil, v projednávané věci Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2006 sp. zn. 40 T 6/2005 tak, že se stěžovateli podle § 80 odst. 1 věty první trestního řádu vrací částka 15 460 000 Kč, která mu byla odňata v souvislosti s trestním stíháním. V odůvodnění svého usnesení městský soud poukázal na skutečnost, že trestní stíhání stěžovatele, jakož i všech dalších obžalovaných, skončilo zprošťujícím rozsudkem, a protože nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o tom, že uvedená finanční částka pochází z trestné činnosti stěžovatele, k dalšímu řízení jí už není třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání, bylo rozhodnuto o jejím vrácení stěžovateli.

Proti tomuto usnesení podala Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí, která měla v trestním řízení ukončeném zprošťujícím rozsudkem postavení poškozeného, stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesení městského soudu podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že pokud jde o obsah ústavní stížnosti, jeho stanovisko je obsaženo fakticky v usnesení napadeném ústavní stížností a nepovažuje za potřebné nic dalšího dodávat. Věcně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Takto stručné vyjádření učinil vrchní soud přesto, že byl Ústavním soudem explicitně vyzván, aby se vyjádřil k námitce stěžovatele, že v dané věci byla stížnost proti rozhodnutí městského soudu podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť touto otázkou se vrchní soud v podstatě nijak nezabýval (vycházel v dané věci z oprávněnosti osoby, která podala stížnost, aniž by však jakkoliv argumentoval ve prospěch tohoto závěru). Je tak zřejmé, že nelze přisvědčit vrchnímu soudu, že jeho stanovisko je obsaženo fakticky v usnesení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítal, že se Vrchní soud v Praze vůbec nezabýval otázkou oprávněnosti České republiky podat stížnost. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, a z tohoto důvodu by musel stížnost dle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnout. Česká republika totiž vystupovala v trestním řízení jako poškozená, která se řádně a včas přihlásila k trestnímu stíhání, avšak nikdy neuplatňovala k předmětné zajištěné částce žádné právo.

Ústavní soud se proto, veden mj. systematikou stěžovatelem uplatněných námitek, nejprve zabýval otázkou, zda vrchní soud v dané věci skutečně vydal napadené usnesení na základě stížnosti osoby zjevně neoprávněné.

Osobou, která podala stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, byla Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí, a to z titulu osoby poškozené v rámci trestního řízení ukončeného zprošťujícím rozsudkem. Obecné pravidlo pro určení osob oprávněných k podání uvedeného opravného prostředku obsahuje ustanovení § 142 odst. 1 trestního řádu. Podle citovaného ustanovení může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje (nestanoví-li zákon něco jiného, což však v dané věci zákon nestanoví); proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného (který tak v projednávané věci neučinil).

Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí nebyla v projednávané věci osobou, která k vydání usnesení Městského soudu v Praze dala podnět návrhem, k němuž ji zákon opravňuje, proto nelze dovodit její oprávněnost k podání stížnosti dle § 142 odst. 1 věty před středníkem in fine trestního řádu. Ústavní soud musel proto posoudit, zda se usnesení městského soudu přímo dotýká České republiky - Ministerstva zahraničních věcí jako osoby poškozené. Pokud jde o vymezení pojmu "osoba, které se usnesení přímo dotýká", je nutno konstatovat, že je jí taková osoba, o jejíchž právech nebo povinnostech se v konkrétním usnesení přímo rozhoduje nebo o jejíž svobodě bylo právě v napadeném usnesení rozhodnuto. V případě jiného obsahového rozšíření této kategorie by nebylo možné naplnit dotčení osoby předmětným usnesením v intenzitě "přímé", výslovně přitom vyžadované § 142 odst. 1 věty před středníkem trestního řádu. Takový právní názor vychází jak z judikatury soudů obecných (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 30/89, 7 Tz 115/2000), tak z názorů komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, 2005, str. 1024).

Městský soud v Praze však ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2006 nerozhodoval přímo o právech či povinnostech osoby poškozené, nýbrž rozhodoval toliko o právech a povinnostech stěžovatele, jemuž byla finanční částka v souvislosti s trestním stíháním odňata. Poškozená Česká republika - Ministerstvo zahraničích věcí v trestním řízení k odňaté finanční částce neuplatňovala žádná práva, a to ani právo vlastnické, právo zástavního věřitele, právo nabyvatele věci na základě některé ze smluv upravených v občanském či v obchodním zákoníku. Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí vystupovala v trestním řízení pouze jako poškozená ve smyslu § 43 a násl. trestního řádu, která se přihlásila k trestnímu řízení, přičemž ale i přiznaný nárok na náhradu škody není právem na věc ve smyslu § 80 trestního řádu dle judikatury obecných soudů (srov. rozhodnutí č. 50/1977 Sb. rozh. tr.). To ostatně nepřímo potvrdila i sama poškozená ve své stížnosti proti usnesení městského soudu, kde argumentovala pouze tím, že "proti stěžovateli je vedeno trestní řízení v jiných věcech a nelze vyloučit, že předmětná finanční částka může pocházet z majetkové trestné činnosti stěžovatele, přichází tedy stále v úvahu její zabrání či propadnutí". Poškozená ani nepoukazovala na případnou existenci svého práva k předmětné finanční částce, z čehož by eventuálně bylo možné dovodit, že bylo rozhodováno přímo o jejích právech a povinnostech. Vrchní soud v Praze přitom v ústavní stížností napadeném usnesení, resp. jeho odůvodnění, nijak blíže nerozvedl své úvahy, že poškozená osoba je osobou, které se usnesení městského soudu přímo dotýká, a je tak osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení městského soudu ve smyslu § 142 odst. 1 trestního řádu.

Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu nezávislost soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) nezakládá možnost soudci konat svévolně (např. nález

sp. zn. III. ÚS 501/04

, N 42/36 SbNU 445). Takový postup se ocitá jednak v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i s obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny).

V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (např. nepublikované usnesení

sp. zn. IV. ÚS 396/06

) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, ve smyslu interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i ve smyslu odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.

Ústavní soud na základě konkrétních okolností projednávané věci konstatuje, že pokud Vrchní soud v Praze posoudil podanou stížnost České republiky - Ministerstva zahraničních věcí proti usnesení Městského soudu v Praze dle § 80 odst. 1 věty první trestního řádu jako stížnost podanou osobou oprávněnou, ocitl se v nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou a v neposlední řadě v rozporu s předchozí judikaturou obecných soudů. Takový postup Vrchního soudu v Praze nelze než, s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu, hodnotit jako svévolný, čímž došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadené usnesení dle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ostatními námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť to s ohledem na výše zjištěné pochybení vrchního soudu, které má za nutný následek kasaci napadeného usnesení, považoval za nadbytečné.