Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to lack of constitutional violation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings ordering them to repay a state grant. The applicants argued that the courts violated their fundamental rights by enforcing a repayment obligation based on a statute of limitations interpretation they deemed incorrect. The Court rejected these claims, noting that the lower courts ruled on the merits and that the applicants had already voluntarily paid the disputed amount, leaving only interest disputes. Consequently, the Court found no constitutional violation and ruled the complaints were clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a complaint as clearly unfounded if the contested decisions do not raise any doubt regarding their constitutional conformity.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. a 2. J. U., obou zastoupených JUDr. E. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, čj. 27 Co 609/2006-70, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. července 2006, čj. 7 C 240/2005-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelé požadují zrušení shora označených rozhodnutí. Okresní soud shora označeným rozhodnutím uložil stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni České republice do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 130 000,- Kč s příslušenstvím, a to proto, že stěžovatelé porušili podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku uzavřené dne 19. 6. 1990, neboť ve lhůtě deseti let od okamžiku jejího uzavření nepředložili pravomocné kolaudační rozhodnutí na výstavbu rodinného domku a vznikla jim tak povinnost poskytnutý příspěvek ve výši 130 000,- Kč vrátit. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 130 000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 22. 8. 2006 zamítl, do zbytku (tj. 10 % úroku z prodlení z částky 130 000,- Kč od 20. 7. 2000 do zaplacení a poplatkové povinnosti) pak rozsudek obecného soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, poněvadž však stěžovatelé v průběhu odvolacího řízení žalovanou částku žalobkyni uhradili, změnil odvolací soud v rozsahu dobrovolného plnění rozsudek soudu prvního stupně a ve zbývající části jej potvrdil.
Jak Ústavní soud zjistil dotazem na Okresním soudě v Kladně, stěžovateli podané dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím dne 26. dubna 2007 proto, že tento soud neshledal dovolání v dané věci přípustným, neboť jej zákon neumožňoval. Protože ovšem stěžovatelé současně s nepřípustným dovoláním podali ústavní stížnost, byla ústavní stížnost podána včas a řádně.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají protiústavnost rozhodnutím prvostupňového a odvolacího soudu. Oba obecné soudy podle stěžovatelů porušily jejich základní právo podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé dále stručně rozvíjí své úvahy o protizákonnosti napadených rozhodnutí, dovozují promlčení žalovaného nároku, a proto prý obecné soudy uložily stěžovatelům povinnost, která nemá oporu v zákoně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelů míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu zákonného promlčení v dané věci jiný právní názor než ten, který zaujaly s podporou konstantní judikatury Nejvyššího soudu oba obecné soudy. Stěžovateli zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovateli zpochybněného proto není na místě. Ostatně, jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelé sami spornou částku zaplatili (byť prý tomu nebylo proto, že by existenci pohledávky uznali, ale jen proto, aby dále nenabíhaly úroky z prodlení), a celý spor je tak nyní pouze o příslušenství žalobkyni uhrazené částky.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu