Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 354/07 ECLI:CZ:US:2007:4.US.354.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming deportation order violated fair trial rights and equality before law.

Geschäftsnummer IV.ÚS 354/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a non-national against deportation orders and refusal of asylum. The applicant argued that domestic courts failed to properly evaluate evidence and violated his right to a fair trial and equality before the law. The court determined the appeal was clearly unfounded because the lower courts correctly applied statutory procedures and the applicant had already been released from his original prison sentence.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, § 43 odst. 2 písm. a); Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 odst. 1; Listina základních práv a svobod, čl. 36, 37, 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the domestic courts properly applied legal procedures and no fundamental rights were substantively infringed.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal deportation order appeal fair trial rights violation equality before law asylum refusal review clearly unfounded appeal non-national deportation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, § 43 odst. 2 písm. a)
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 odst. 1
Listina základních práv a svobod, čl. 36
Listina základních práv a svobod, čl. 37
Listina základních práv a svobod, čl. 4 odst. 3
Listina základních práv a svobod, čl. 8 odst. 2

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. K., právně zastoupeného JUDr. J. M., směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 61 To 486/2006, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. října 2006, sp. zn. 4 T 170/1997 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho základní práva podle čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 Listiny, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo dojít ke zkrácení v jeho právech podle čl. 17 Úmluvy ve vztahu k čl. 3 Úmluvy.

Usnesením sp. zn. 4 T 170/97 Obvodní soud pro Prahu 1 neupustil od trestu vyhoštění, který byl stěžovateli uložen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 1998, sp. zn. 4 T 170/97. Toto usnesení stěžovatel napadl stížností, kterou Městský soud v Praze shora uvedeným rozhodnutím zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jím navrženými důkazy. Jimi provedená hodnocení tak nemají oporu v provedeném dokazování a byla provedena v rozporu se zákonnými zásadami. Soudy pominuly zásadu materiální pravdy a nerespektovaly ustanovení trestního řádu. Městský soud v Praze pak v řízení o stížnosti stěžovatele porušil revizní princip.

K samotnému vyhoštění stěžovatel uvedl, že v ČR pobývá po dobu delší než 15 let, mimo sociálních vazeb si zde vybudoval i vazby citové a s družkou hodlají po skončení jeho trestu založit rodinu. Dále zdůraznil, že je osobou bez státní příslušnosti a s ohledem na tyto okolnosti požádal o azyl v ČR.

K hodnocení důkazů obecnými soudy pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 398/97

. Na základě uvedené argumentace požadoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 170/97, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Z obsahu soudního spisu je patrné, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 1998, č.j. 4 T 170/97-258, že stěžovatel byl shledán vinným z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů dle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a dále k trestu vyhoštění. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 1998, č.j. 5 To 166/98-309, zamítl. Ve věci následovala ústavní stížnost stěžovatele, vedená pod

sp. zn. II. ÚS 467/98

, která byla jako nepřípustná odmítnuta dne 16. února 1999.

Následně stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, který Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl usnesením ze dne 12. dubna 2000, sp. zn. Nt 2610/99. Stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2000, č.j. 5 To 298/2000-343. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 10. října 2002,

sp. zn. I. ÚS 639/2000

.

Následně stěžovatel podal návrh na upuštění od trestu vyhoštění, o kterém rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 dne 2. října 2006, č.j. 4 T 170/97-464. O následné stížnosti pak rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 61 To 486/2006-472. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel v právě projednávané ústavní stížnosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění napadeného rozhodnutí zhodnotil rozhodné okolnosti, tedy skutečnost, že stěžovatel pobývá na území ČR od 12. října 1987, je palestinským uprchlíkem s pobytem v Syrské arabské republice, je držitelem syrského pasu pro Palestince žijící v Sýrii a nemá syrské občanství a při posuzování věci rovněž okolnost, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. června 2006, sp. zn. 3 T 72/2004, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, sp. zn. 9 To 464/2005, uznán vinným z trestného činu podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a trestního zákona jako zvláště nebezpečný recidivista, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Dále Obvodní soud pro Prahu 1 posoudil skutečnost, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2004, č.j. 6 Az 2/2004-67, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o neudělení azylu.

Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze přezkoumal stížnost stěžovatele a posoudil ji jako nedůvodnou.

Argumentace, kterou stěžovatel předložil v ústavní stížnosti byla shodná s námitkami, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Ty se však s nimi řádně a úplně vypořádaly.

Je v pravomoci každého státu, a tedy i České republiky, aby si, s ohledem na své mezinárodní závazky, upravil podmínky za nichž bude rozhodovat o přiznání azylu cizím státním příslušníkům, případně za jakých podmínek připustí trest vyhoštění cizího státního příslušníka. Pokud v rámci takto stanovených pravidel orgány veřejné moci, tedy i obecné soudy postupují, není v pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat taková rozhodnutí, pokud by jimi nedošlo ke zkrácení účastníka řízení v jeho základních právech. Ústavně právní argumentace stěžovatele se v uvedeném případě omezila pouze na konstatované zkrácení v právu na spravedlivý proces. Mimo to ústavní stížnost obsahovala, jak uvedeno výše, argumentaci shodnou jako v předchozích řízeních.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ani z listin, které předložil Ústavnímu soudu stěžovatel, nevyplynulo, že rozhodnutí obecných soudů v jeho věci by bylo způsobilé zkrátit jej v jeho právu nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než ze zákonných důvodů (čl. 8 odst. 2 Listiny). V době zahájení řízení o upuštění od trestu vyhoštění již byl stěžovatel propuštěn z původního trestu odnětí svobody.

Ústavní soud neshledal ani zkrácení stěžovatele v právu na rovnost před zákonem, zaručeném v čl. 4 odst. 3 Listiny. Pokud soudy neshledaly naplnění důvodů, pro které nelze trest vyhoštění uložit, a to za situace, kdy stěžovatel nadále páchal závažnou trestnou činnost na území ČR, nelze v jejich závěrech spatřovat zkrácení v základních právech.

Ústavní soud neshledal ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovateli bylo zajištěno řízení podle stanovených procesních předpisů, měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že soudy nerozhodly v jeho věci způsobem, který by odpovídal jeho požadavkům, není možné hodnotit jako zkrácení v právu na spravedlivý proces.

Odkaz na citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 398/97

neshledal čtvrtý senát jako případný ve vztahu k projednávané věci. V napadených rozhodnutích obecné soudy posuzovaly, zda nastaly okolnosti ke zrušení části dříve uloženého trestu, avšak nezabývaly se otázkou viny a trestu jako v případě citovaného nálezu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu