Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights violated in asylum rejection proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by an asylum seeker against administrative court rulings. The applicant argued that lower courts failed to address her reasons for leaving Ukraine and denied her right to a fair trial under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court determined the complaint was clearly unfounded because administrative bodies correctly applied asylum laws and the applicant had utilized all available procedural remedies.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the legality of administrative court decisions unless the applicant's fundamental rights are substantively infringed, and a different judicial outcome does not constitute a violation of the right to a fair trial.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. T., právně zastoupené JUDr. V. D., směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006, č.j. 6 Azs 344/2005-54, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2005, č.j. 62 Az 2/2005-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatelka ve svém podání uvedla, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 30. prosince 2004, č.j. OAM-3574/VL-20-03-2004, byla její žádost o udělení azylu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, o které rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, který ji zamítl. Stěžovatelka považovala toto rozhodnutí za vadné, a proto jej napadla kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost shora uvedeným rozsudkem zamítl.
Podle stěžovatelky správní soudy nesprávně posoudily okolnosti, které ji vedly k opuštění Ukrajiny a následně k požádání o azyl v ČR. Ve svých rozhodnutích se, podle názoru stěžovatelky nevypořádaly s její argumentací. Stěžovatelka dále uvedla, že závěry k nimž Krajský soud v Ostravě dospěl, neměly oporu v provedeném dokazování.
Na základě těchto tvrzení požadovala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 62 Az 2/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila obdobnou argumentaci, jakou uplatnila i u kasační stížnosti a zčásti i ve správní žalobě. Opakovaně uváděla tytéž okolnosti, jimiž odůvodňovala nárok na přiznání azylu již v řízení před správním orgánem, který je však neshledal jako významné pro udělení azylu v ČR. Správní orgán přitom poukázal i na skutečnost, že stěžovatelka podala žádost o přiznání azylu teprve poté, co dne 7. prosince 2004 obdržela správní vyhoštění, neboť na území ČR pobývala od dubna 2004 bez řádného víza.
Ministerstvo vnitra ČR shledalo žádost stěžovatelky o azyl jako zjevně nedůvodnou, neboť důvody, které uvedla, byly soukromého charakteru. Krajský soud přezkoumal toto rozhodnutí, ale neshledal, že by ministerstvo při jeho vydávání porušilo zákon. Proto byla správní žaloba zamítnuta. Soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se se stěžovatelkou předloženými námitkami. Ani v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nevybočil ze zákonem stanovených mezí a svým rozhodnutím nezkrátil stěžovatelku v jejich základních právech.
Je v pravomoci každého státu, a tedy i České republiky aby si, s ohledem na své mezinárodní závazky, upravil podmínky, za nichž bude rozhodovat o přiznání azylu cizím státním příslušníků. Pokud v rámci takto stanovených pravidel správní orgány a následně i správní soudy postupují, není v pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat taková rozhodnutí, pokud by jimi nedošlo ke zkrácení účastníka řízení v jeho základních právech. Ústavně právní argumentace stěžovatelky se v uvedeném případě omezila pouze na konstatované zkrácení v právu na spravedlivý proces. Mimo to ústavní stížnost obsahovala, jak uvedeno výše, argumentaci shodnou jako v předchozích řízeních.
Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Ústavní soud nevystupuje v pozici dalšího přezkumného stupně v rámci obecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Tvrzené zkrácení stěžovatelky v právu na spravedlivý proces postupem správních soudů Ústavního soudu neshledal.
Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že správní soudy neshledaly v postupu Ministerstva vnitra ČR stěžovatelkou tvrzené pochybení, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatelka očekávala, neznamená, že v řízení bylo toto její právo porušeno.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu