Constitutional Court dismisses appeal as civil court rulings fall within ordinary judicial review scope.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Družstvo Raškovice against a district court judgment ordering debt repayment. The applicant argued that lower courts erred in characterizing settlement agreements and failed to properly assess the validity of the debt transfer. The court ruled that the dispute concerned the interpretation of sub-constitutional law, which falls exclusively within the jurisdiction of ordinary courts and does not warrant constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible when the dispute concerns the interpretation of sub-constitutional law, as ordinary courts possess exclusive jurisdiction over such matters.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo Raškovice, se sídlem Dobrá, Vyšní Lhoty 256, zastoupeného JUDr. B. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2006, č.j. 15 Co 623/2005-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90, čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byl zrušen v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že dne 2. 4. 1991 Konsolidační banka, s.p.ú., převzala pohledávku z úvěru na trvale obracející se zásoby (dále jen "TOZ") za Jednotným zemědělským družstvem "Beskyd"; toto družstvo (s pozdějším obchodním jménem Zemědělské družstvo Nošovice) na základě schváleného transformačního projektu zrušené bez likvidace rozdělením na Zemědělsko-obchodní družstvo Beskyd (nyní Družstvo Raškovice) a Zemědělské družstvo vlastníků Nošovice, bylo z obchodního rejstříku vymazáno dne 27. 5. 1993. Stěžovatel s právním předchůdcem České konsolidační agentury (žalobcem v řízení před obecnými soudy) dne 13. 4. 1995 uzavřel smlouvu "o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku... a o narovnání vzájemných vztahů" (dále jen "smlouvu ze dne 13. 4. 1995") a dne 9. 12. 1998 smlouvu "o narovnání a restrukturalizaci pohledávky" (dále jen "smlouvu ze dne 9. 12. 1998").
Na tomto základě Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č.j. 15 C 252/2002-111, uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 11.159.119,63 Kč "spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1% p.a. z částky 7.048.898,36 Kč od 31. 12. 2004 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1% p.a. z částky 870.929,34 Kč od 31.12.2004 do zaplacení", a odvolací soud k odvolání stěžovatele tento rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti postupně namítal 1/ že uznání závazků co do důvodu a výše vyloučilo existenci sporných nebo pochybných práv, a tedy i možnost uzavření dohody o narovnání, 2/ že soudy nesprávně kvalifikovaly předmětné smlouvy, neboť měly být posouzeny jakožto (neplatné) dohody o privativní novaci, 3/ že "není univerzálním právním nástupcem Zemědělského družstva Nošovice" a jeho závazky "nepřevzal žádným ze způsobů, které právní předpisy znají", 4/ na jeho straně měl být shledán nedostatek vážnosti projevené vůle, 5/ že žalobci nesvědčí dobrá víra, jelikož lstí vyvolal jeho omyl, a konečně stěžovatel namítl 6/ že soudy opomenuly provést důkaz svědeckou výpovědí zaměstnance právního předchůdce žalobce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K takovým závěrům tedy naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů - co do hodnocení obou kritických smluv - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány a lze je mít za ustálené.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Ke kritickým právním otázkám, otevřeným stěžovatelovými námitkami, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 301/2002, a v usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 687/2002, povýtce se odvolávaje na publikaci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 9 Cmo 601/2000, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod č. 8/2003). A to jak ku povaze smluv "o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů", tak ku souběžnému uznání závazků "v souladu s § 323 odst. 1 obch. zák.", jakož i k otázkám dopadu ustanovení § 586 odst. 1, 2 obč. zák., resp. důsledků omylu o tom, "co je mezi stranami sporné nebo pochybné", omylu vyvolaném lstí, a konečně i důsledkům narovnání sjednaného v dobré víře.
Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatel těmto názorům nevytýká, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Rozhodnutí, na která je výše poukazováno, tím, že se přihlašují k ustanovení § 586 odst. 2 obč. zák., logicky omezují i možnosti argumentu, že stěžovatel není hmotněprávně pasivně legitimován. Bez ohledu na to, závěry obecných soudů o nástupnictví stěžovatele vycházejí ze skutkového základu, jemuž z ústavněprávních hledisek nelze ničeho vytknout; obecné soudy provedly zjevně dostatečné dokazování, vycházely z relevantních důkazů, adekvátně je i zhodnotily a své závěry srozumitelně odůvodnily. Totéž platí o skutkových závěrech ohledně stěžovatelem tvrzené žalobcovy "lsti", resp. nedostatku dobré víry (právní rámec učiněných zjištění sleduje rovněž zásady, vyslovené ve výše označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, resp. Vrchního soudu v Praze).
Také zde stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly, uplatněním námitek, jež již dříve jim adresoval, a s nimiž se vypořádaly.
Existenci stěžovatelovy vážné vůle k právnímu úkonu obecné soudy dovodily z jejího projevu a z okolností, za kterých byl učiněn (srov. obsah smluv, ověření totožnosti osob jednajících za účastníky smlouvy, podpis v sídle právního předchůdce vedlejšího účastníka, následné chování stěžovatele; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99). Okolnost, že uzavření dohod bylo pro stěžovatele spojeno s očekáváním, že dlužné částky vymáhány nebudou, jež se později nenaplnilo, je samozřejmě - v rozhodném kontextu - již zcela bezvýznamná.
Stěžovateli nelze konečně ani přisvědčit, že nevyhověním návrhu na výslech "pracovníka, který připravoval smlouvu č. 1345/98", byla ustavena situace tzv. opomenutého důkazu. Nejenže byl tento důkaz navržen bez konkrétního tvrzení, k čemu by měl být svědek vyslechnut, nýbrž i platí, že ne vždy je nezbytné, aby se soud výslovně vyjádřil, jestliže důvody, pro které k provedení důkazu nepřistoupil, jsou zcela zjevné z celkového kontextu jeho postupu při dokazování a dosažených výsledků (srov.
sp. zn. II. ÚS 517/99
,
III. ÚS 50/06
,
III. ÚS 327/06
).
Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí odvolacího soudu nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu