III.ÚS 847/07 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. O.,proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, č.j. Cmo 438/2006-29, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadá stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci "o zastavení řízení ve věci podvodně ukradených vkladů v kampeličkách".

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a jeho podání za řádný návrh na zahájení řízení považovat nelze.

Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod

sp. zn. II. ÚS 21/05

,

sp. zn. I. ÚS 614/05

,

sp. zn. II. ÚS 664/05

,

sp. zn. III. ÚS 513/06

nebo

sp. zn. II. ÚS 554/06

a další).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Vědomost o povinném zastoupení a důsledcích toho, že tato podmínka podání není splněna, dává stěžovatel ostatně najevo i v posuzovaném návrhu, když zde výslovně uvádí, že "se domáhá povinného zamítnutí ústavní stížnosti pro absenci zastoupení, aby Evropský soud opakovaně nenamítal nevyčerpání opravných prostředků Ústavním soudem".

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci

sp. zn. II. ÚS 21/05

,

sp. zn. I. ÚS 614/05

,

sp. zn. II. ÚS 664/05

,

sp. zn. III. ÚS 513/06

nebo

sp. zn. II. ÚS 554/06

) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (§ 63 téhož předpisu, § 104 odst. 2 o.s.ř.) a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2007

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj