Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 804/07 ECLI:CZ:US:2007:4.US.804.07.1 KI-generiert

IV.ÚS 804/07 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 804/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatele EXIM WOOD a. s. se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, zastoupené Mgr. M. V., proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 13/99 ze dne 18. 9. 2003, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 66/2004 ze dne 11. 11. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 454/2005 ze dne 23. 11. 2006, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 804/07 · Ústavní soud České republiky: Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatele EXIM WOOD a. s. se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, zastoupené Mgr. M. V., proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 13/99 ze dne 18. 9. 2003, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 66/2004 ze dne 11. 11. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 454/2005 ze dne 23. 11. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojených příloh - napadených rozhodnutí i rozhodnutí obecnými soudy ve věci stěžovatele dříve vydaných, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele na určení, že z konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Modletice se vylučují nemovitosti - v žalobě specifikované, za jejichž vlastníka se stěžovatel považuje. Tyto byly, podle tvrzení žaloby, vloženy do jeho obchodní společnosti, a to na základě prohlášení vlastníka ze dne 16. 7. 1997 a vklad vlastnického práva k nim do katastru nemovitostí byl proveden 10. 11. 1997, přičemž stěžovatel v rámci sjednaného plnění předal úpadci 2 ks akcií, každou v nominální hodnotě 1.000.000,- Kč.

Městský soud v Praze svým v pořadí prvým rozhodnutím ve věci žalobě stěžovatele na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce vyhověl, toto jeho rozhodnutí však bylo odvolacím soudem k odvolání žalovaného zrušeno v podstatě z důvodů neúplného dokazování a následkem toho i nedostatečně provedeného právního posouzení věci.

Následně Městský soud v Praze svým v pořadím druhým, shora označeným, rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl na základě provedeného dokazování a jeho zhodnocení k závěru, že prohlášení vlastníka ze dne 16. 7. 1997 je sice platným právním úkonem, za důvodnou však považoval námitku žalovaného o neúčinnosti tohoto právního úkonu podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o konkurzu a vyrovnání.

Odvolací soud tentokrát rozhodnutí soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil. Učinil tak s odkazem na ust. § 202, § 203 a § 204 obchodního zákoníku a s odůvodněním, že postupem stěžovatele a pozdějšího úpadce při zvyšování základního jmění stěžovatele nebyly splněny předpoklady stanovené uvedenými ustanoveními obchodního zákoníku pro zvýšení základního jmění, v důsledku čehož se pozdější úpadce nemohl stát majitelem dvou kusů akcií stěžovatele, jež převzal dne 16. 7. 1997. Nepostupoval-li stěžovatel při zvyšování základního jmění zákonem stanoveným postupem, nemohl se pouhým prohlášením vlastníka - pozdějšího úpadce - stát vlastníkem sporných nemovitostí a tyto tedy nemohou tvořit její základní jmění.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost, s odkazem na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu, opíral o ust. § 237 odst. 1 písm.

b) o. s. ř. a dále o ust. § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř. s tím, že podle něj má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to pokud jde o způsob, jakým byl posouzen právní úkon. Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné. V pořadí prvý rozsudek soudu I. stupně byl totiž, jak bylo zjištěno z obsahu spisu, odvolacím soudem zrušen proto, že soud I. stupně se "důkazně" nezabýval výhradami žalované o absolutní neplatnosti právního úkonu prohlášení vlastníka ze dne 16. 7. 1997 a tak za situace, kdy odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení nevyslovil pro soud I. stupně závazný právní názor, jenž by byl důvodem, pro který prvostupňový soud v novém rozhodnutí rozhodl jinak, nemohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

b) o. s. ř. Jak dále uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud, ani po zvážení všech kriterií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní význam rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledal. S poukazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 ze dne 29. 6. 2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2004 pod č. 132) zdůraznil, že stěžovatel v dovolání nezpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu co do nedodržení postupu určeného obchodním zákoníkem pro zvyšování jeho základního jmění, nýbrž - dovolávaje se jiného skutkového stavu (poukaz na obsah rejstříkového spisu a tvrzení o tom, že předané akcie nebyly nově emitovanými, nýbrž již existujícími) - konstruoval právní stav odlišný. Potud ale neuplatnil dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm.

b) o. s. ř., ale namítá existenci dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř. založit nelze. Navíc poznamenal, že tvrzení o již existujících emisích je i v rozporu se stanoviskem zastávaným samotným stěžovatelem v průběhu řízení. Na existenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení povahy právního úkonu - prohlášení vlastníka - pak nelze usuzovat i proto, že jde o posouzení konkrétního právního úkonu, který má význam právě a jen pro projednávanou věc, a tudíž nemá potřebný judikatorní přesah. Po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu pak podle soudu dovolacího nečiní ani to, že se odvolací soud nevypořádal s výhradami stěžovatele uplatněnými ve vztahu k závěru soudu I. stupně o neúčinnosti právního úkonu podle § 15 odst. 1 písm.

b) zákona o konkurzu a vyrovnání. Dovodil-li totiž odvolací soud, že zvyšování základního jmění stěžovatele proběhlo v rozporu se zákonem, v důsledku čehož se stěžovatel nestal vlastníkem sporných nemovitostí, neměl soud důvodu zabývat se také otázkou případné neúčinnosti posuzovaného právního úkonu. Dovolací soud navíc také v této souvislosti doplnil, že z hlediska řešení otázky neúčinnosti právního úkonu podle ust. § 15 odst. 1 písm.

b) zákona o konkurzu a vyrovnání neshledal důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež soud I. stupně plně respektoval.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel bez podrobnější ústavněprávní argumentace oponuje závěrům soudů I. a II. stupně, jejichž postupem, jak tvrdí, mu bylo odňato právo na spravedlivý proces. Podobně jako v dovolání poukazuje na to, že knihou akcionářů dokládal, že úpadci byly předány 2 kusy akcií v hodnotě 2.000.000,- Kč a tyto úpadce převzal, přitom šlo o akcie, které již existovaly a nikoliv tedy o akcie, které měly být vydány po zvýšení základního kapitálu, přitom k jejich převzetí došlo 16. 7. 1997, tedy více jak 10 měsíců před prohlášením konkurzu. Setrvává na názoru, že se stal vlastníkem nemovitostí na základě prohlášení ze dne 16. 7. 1997 a dále že úpadce se stal podílníkem v jiné společnosti v době delší než 6 měsíců od prohlášení konkurzu. Vložení nemovitostí mělo být podle něj posuzováno podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání s tím, že podle jeho názoru daný právní úkon pro úpadce nemohl být nevýhodný, neboť se již dříve stal vlastníkem akcií. Dovolacímu soudu pak vytýká nesprávné posouzení nepřípustnosti dovolání. Uzavírá tak, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť, jak bude dále uvedeno, pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Jmenovaný soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí pak dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nejsou dány, což je s ohledem na obsah spisu evidentní. Stejně tak objasnil svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přitom akceptaci takového postupu dovolacího soudu dal Ústavní soud najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích, např. v usnesení

sp. zn. III. ÚS 10/06

ze dne 7. 3. 2006, v němž mj. uvedl, že z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.) je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze i v tomto případě odkázat. V nyní posuzované věci pak možno zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora označenými články Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. V již uvedeném usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 10/06

, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 27. 3. 2007 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2007

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu