Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
Pl.ÚS 41/05 ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.41.05.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses challenge to Civil Code provisions regarding co-ownership settlement in housing cooperatives.

Geschäftsnummer Pl.ÚS 41/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected a request to annul specific sections of the Civil Code concerning the settlement of joint property in housing cooperatives. The applicant argued that the law violated constitutional principles, but the Court found no actual conflict between inheritance rules and property protection. Instead, the Court determined the dispute stemmed from differing interpretations by lower courts, which falls under the jurisdiction of the Supreme Court rather than the Constitutional Court.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 68 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; čl. 95 odst. 2 Ústavy: The Constitutional Court cannot annul laws based on mere misinterpretation by lower courts unless fundamental rights are violated, as judicial independence requires respecting divergent legal views absent constitutional breaches.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction Civil Code housing cooperatives settlement of joint property judicial independence interpretation of law Supreme Court competence constitutional review scope

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 95 odst. 2 Ústavy
§ 68 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 143 odst. 2 občanského zákoníku
Ustanovení § 143 odst. 2 občanského zákoníku bylo zařazeno do civilního kodexu jako součást systémové revize majetkového společenství manželů zákonem č.
§ 703 odst. 2 občanského zákoníku
Navrhovatel tedy spatřuje rozpor mezi úpravou nabývání dědictví a ochrany vlastnictví a ustanovením § 703 odst. 2 občanského zákoníku, respektive posledními slovy ustanovení § 143 odst.
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu
2 ve slovech " s výjimkou bytových družstev" a ustanovení § 703 odst 2 občanského zákoníku jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Vypořádání SJM k členskému podílu v bytovém družstvu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajka) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení části ustanovení § 143 odst. 2 ve slovech " s výjimkou bytových družstev" a ustanovení § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 2. září 2005, s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 68 odst. 3 (správně § 64 odst. 3) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Okresní soud v Hradci Králové, za který jedná soudce Mgr. B. B. (dále jen "navrhovatel"), domáhal zrušení části ustanovení § 143 odst. 2 vztahující se k bytovým družstvům a ustanovení § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").

Předmětný návrh podal navrhovatel v souvislosti s rozhodováním v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 39/2002. Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 C 39/2002 zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci

Králové dne 19. února 2002 se žalobkyně Iveta Kociánová domáhá vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství. V žalobě uvedla, že s žalovaným Ing. F. M. nejsou schopni uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů, k faktickému rozdělení movitých věcí již došlo a jedinou a podstatnou položkou, kterou je třeba vypořádat je hodnota členského podílu družstevního bytu o velkosti 3 + 1 s přísl. situovaného v 7. nadzemním podlaží domu č.p. 1565 v H. (dále jen "byt 3 + 1"), který účastníci nabyli za trvání manželství. V průběhu jednání I. K. rozšířila žalobu o vypořádání zůstatků na dvou vkladních knížkách, sporožirovém účtu a účtech stavebního spoření na jména dětí účastníků, kterou soud prvního stupně připustil. Usnesením ze dne 11. prosince 2002, č. j. 9 C 39/2002-32 pak Okresní soud v Hradci Králové spojil ke společnému projednání probíhající řízení o vypořádání společného jmění manželů s řízením vedeným stejným soudem pod sp. zn. 9 C 266/2002 o zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu 1 + 1 situovaném v 1. podlaží domu č.p. 460 v H. (dále jen "byt 1 + 1") s tím, že obě řízení budou nadále vedena pod sp. zn. 9 C 39/2002. Společná členská práva a povinnosti k bytu 1 + 1 vznikly účastníkům taktéž za trvání manželství, a to v souvislosti s nabytím dědictví I. K. po svém otci.

Okresní soud v Hradci Králové částečným rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 9 C 39/2002-44, zrušil společný nájem účastníků k bytu 1 + 1 s tím, že jeho výlučným nájemcem a členem družstva se stává I. K. Proti tomuto rozsudku podala I. K. odvolání. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. března 2004, č. j. 19 Co 670/2003-62, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 14. ledna 2005, č. j. 9 C 39/2002-90, rozhodl ve výroku I. tak, že výlučným vlastníkem členského podílu ve vztahu k bytu 3 + 1 se stává Ing. F. M. Ve výroku II. uložil okresní soud Ing. M. povinnost zaplatit I. K. vypořádací podíl ve výši 200.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích III. až V. pak rozhodl o nákladech řízení. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání Ing. F. M. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. května 2005, č. j. 21 Co 157/2005-114, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uložil soudu prvního stupně zjistit obvyklou cenu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu ve vztahu k bytu 1 + 1 zadáním vyhotovení znaleckého posudku a provedení vypořádání společného jmění účastníků k hodnotám, které účastníci učinili předmětem vypořádání. Při rozhodování o vypořádání hodnot těchto práv a povinností spojených jednak s bytem 3 + 1 a jednak s bytem 1 + 1 v rámci vypořádání společného jmění manželů uložil okresnímu soudu přihlédnout v souladu s ustanovením § 149 odst. 3 občanského zákoníku k zásluze I. K. o nabytí členských práv a povinností k bytu 1 + 1.

Navrhovatel v návrhu uvedl, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť pokud jeden z manželů nabyl členský podíl v bytovém družstvu za trvání manželství a společného soužití manželů, pak oběma manželům vzniklo právo společného nájmu bytu a právo společného členství v družstvu, přičemž oba manželé mají v družstvu naprosto totožná práva a povinnosti ve vztahu k tomuto bytu. Navrhovatel totiž nepovažuje členský podíl k bytu 1 + 1 bytu za hodnotu společnou oběma účastníkům a v rámci řízení o vypořádání jejich společného jmění manželů jej ani nevypořádal.

Navrhovatel má tak za to, že práva Ing. F. M. k bytu 1 + 1 nelze považovat za ekvivalentní právům I. K. k bytu 3 + 1, neboť v případě bytu 3 + 1 je členský podíl k němu náležící ve společném jmění manželů, zatím co v případě bytu 1 + 1 je náležící členský podíl výlučným vlastnictvím I. K. Navrhovatel tedy spatřuje rozpor mezi úpravou nabývání dědictví a ochrany vlastnictví a ustanovením § 703 odst. 2 občanského zákoníku, respektive posledními slovy ustanovení § 143 odst. 2 občanského zákoníku, a to ve vztahu k tomu z manželů, který získal práva k družstevnímu bytu jakkoli jinak, než za prostředky získané společně s druhým z manželů, které náležely do jejich společného jmění manželů. Navrhuje proto, aby ve vztahu k osobám v tomto postavení bylo ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku zrušeno, resp. jeho aplikovatelnost vůči nim byla vyloučena odpovídající výjimkou pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru navrhovatele pak lze v širším kontextu spatřovat i rozpor s ustanovením § 143 odst. 2 občanského zákoníku, a to ve vztahu k právům a povinnostem v bytových družstvech v návaznosti na čl. 1 Listiny a mělo by být zrušeno i toto ustanovení.

II. Ústavní soud se ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nejprve zabýval způsobem přijetí a vydání napadených ustanovení. Ustanovení § 143 odst. 2 občanského zákoníku bylo zařazeno do civilního kodexu jako součást systémové revize majetkového společenství manželů zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen "zákon č. 91/1998 Sb."), s účinností od 1. srpna 1998. Ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku bylo do civilního kodexu zařazeno tzv. velkou novelou občanského zákoníku účinnou od 1. ledna 1992 (čl. I bod 109 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník). Ústavní soud konstatoval, že oba citované zákony byly přijaty ústavně konformním legislativním postupem, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů.

Text ustanovení § 143 odst. 2 a § 703 odst. 2 občanského zákoníku zní takto:

§ 143 odst. 2:

Stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.

§ 703 odst. 2:

Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.

III. Jak vyplývá z obsahu návrhu, důvodem k jeho podání byla skutečnost, že podle názoru navrhovatele aplikace napadených ustanovení by za určitých okolností vedla k porušení relevantních ustanovení ústavního pořádku, pokud jde o principy ochrany vlastnictví a rovnosti (čl. 1 a čl. 11 Listiny). Vytýkaná neústavnost napadených ustanovení pro jejich rozpor s ústavním pořádkem je pak nastíněna jen zcela obecně pro rozpor mezi úpravou nabývání dědictví a ochrany vlastnictví a v porovnání ekvivalentních forem zajišťování bytových potřeb formou družstevního a vlastnického bydlení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešitelnou podústavním právem na úrovni obecných soudů.

Ústavní soud se podaným návrhem zabýval v celém jeho kontextu a má za to, že navrhovatel nerespektuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2005, č. j. 21 Co 157/2005-114, kterým mu bylo uloženo mimo jiné v rámci vypořádání společného jmění manželů přihlédnout v souladu s ustanovením § 149 odst. 3 občanského zákoníku k zásluze I. K. o nabytí členských práv a povinností k bytu 1 + 1, vytváří hypotetický konflikt tvrzenou protiústavností napadených ustanovení a zcela opomíjí, že v civilním procesu se uplatňuje zásada soud zná právo (iura novit curia, § 121 o. s. ř.). Ústavní soud konstatuje, že řádnou aplikací a interpretací ustanovení § 149 odst. 3 občanského zákoníku, dle jehož dikce při vypořádání soud přihlédne mimo jiné k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění, lze problematiku podústavního práva vyřešit a konkrétní kauzu spravedlivě posoudit.

Ústavní soud zdůrazňuje, že důvodem protiústavnosti zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení zásadně nemůže být jeho tvrzená neaplikovatelnost pro rozpor mezi úpravou nabývání dědictví a ochranou vlastnictví a ustanovením § 703 odst. 2 a § 143 odst. 2 občanského zákoníku. Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů vystupuje v pozici tzv. negativního zákonodárce a jeho úkolem je posoudit ústavnost napadených právních předpisů v rámci konkrétní kontroly norem, resp. posoudit, zda je možno napadené předpisy interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem. Ústavní soud si je při tom vědom, že není oprávněn posuzovat vhodnost či účelnost právní normy, neboť tato kompetence přísluší vždy jen zákonodárci. Ústavní soud je toho názoru, že v daném případě nejde o případ rozporu napadených právních norem s ústavním pořádkem, nýbrž jde o konfrontaci odlišných právních názorů mezi soudem prvního a druhého stupně, kterou lze řešit aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících institut odvolání v rámci soustavy soudů. Ústavní soud má za to, že odlišný právní názor na konkrétní věc je jedním z projevů nezávislosti soudů a za této situace nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997

sp. zn. III. ÚS 31/97

, uveřejněný jako nález č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že: "Nesprávnou interpretaci hmotně právního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv."

Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu pak v zásadě nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť podle § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva. Uvedená pravomoc je důležitá pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů, jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu.

Pro úvahy takto vyložené posoudil Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení § 143 odst. 2 ve slovech " s výjimkou bytových družstev" a ustanovení § 703 odst 2 občanského zákoníku jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu

III. Jak vyplývá z obsahu návrhu, důvodem k jeho podání byla skutečnost, že podle názoru navrhovatele aplikace napadených ustanovení by za určitých okolností vedla k porušení relevantních ustanovení ústavního pořádku, pokud jde o principy ochrany vlastnictví a rovnosti (čl. 1 a čl. 11 Listiny). Vytýkaná neústavnost napadených ustanovení pro jejich rozpor s ústavním pořádkem je pak nastíněna jen zcela obecně pro rozpor mezi úpravou nabývání dědictví a ochrany vlastnictví a v porovnání ekvivalentních forem zajišťování bytových potřeb formou družstevního a vlastnického bydlení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešitelnou podústavním právem na úrovni obecných soudů.

Ústavní soud se podaným návrhem zabýval v celém jeho kontextu a má za to, že navrhovatel nerespektuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2005, č. j. 21 Co 157/2005-114, kterým mu bylo uloženo mimo jiné v rámci vypořádání společného jmění manželů přihlédnout v souladu s ustanovením § 149 odst. 3 občanského zákoníku k zásluze Ivety Kociánové o nabytí členských práv a povinností k bytu 1 + 1, vytváří hypotetický konflikt tvrzenou protiústavností napadených ustanovení a zcela opomíjí, že v civilním procesu se uplatňuje zásada soud zná právo (iura novit curia, § 121 o. s. ř.). Ústavní soud konstatuje, že řádnou aplikací a interpretací ustanovení § 149 odst. 3 občanského zákoníku, dle jehož dikce při vypořádání soud přihlédne mimo jiné k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění, lze problematiku podústavního práva vyřešit a konkrétní kauzu spravedlivě posoudit.

Ústavní soud zdůrazňuje, že důvodem protiústavnosti zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení zásadně nemůže být jeho tvrzená neaplikovatelnost pro rozpor mezi úpravou nabývání dědictví a ochranou vlastnictví a ustanovením § 703 odst. 2 a § 143 odst. 2 občanského zákoníku. Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů vystupuje v pozici tzv. negativního zákonodárce a jeho úkolem je posoudit ústavnost napadených právních předpisů v rámci konkrétní kontroly norem, resp. posoudit, zda je možno napadené předpisy interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem. Ústavní soud si je při tom vědom, že není oprávněn posuzovat vhodnost či účelnost právní normy, neboť tato kompetence přísluší vždy jen zákonodárci. Ústavní soud je toho názoru, že v daném případě nejde o případ rozporu napadených právních norem s ústavním pořádkem, nýbrž jde o konfrontaci odlišných právních názorů mezi soudem prvního a druhého stupně, kterou lze řešit aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících institut odvolání v rámci soustavy soudů. Ústavní soud má za to, že odlišný právní názor na konkrétní věc je jedním z projevů nezávislosti soudů a za této situace nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997

sp. zn. III. ÚS 31/97

, uveřejněný jako nález č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že: "Nesprávnou interpretaci hmotně právního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv."

Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu pak v zásadě nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť podle § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva. Uvedená pravomoc je důležitá pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů, jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu.

Pro úvahy takto vyložené posoudil Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení § 143 odst. 2 ve slovech " s výjimkou bytových družstev" a ustanovení § 703 odst 2 občanského zákoníku jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu