Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1020/07 ECLI:CZ:US:2007:1.US.1020.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to lack of appeal against final appellate decision.

Geschäftsnummer I.ÚS 1020/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Alcredo, s. r. o., regarding a property ownership dispute. The applicant argued that lower courts violated her fundamental rights, but the appellate court had already ruled on the merits of the case. The court determined the complaint was inadmissible because the applicant failed to appeal the final appellate judgment, thereby violating the principle of legal certainty.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not appealed the final appellate decision, as this would undermine the principle of legal certainty.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint inadmissibility principle of legal certainty final appellate decision property ownership dispute appeal requirement

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
IV. ÚS 58/95
Constitutional complaint dismissed for targeting lower court rulings instead of the Supreme Court's final decision.
III. ÚS 598/01
Constitutional complaint dismissed because Supreme Court's rejection of appeal was the final legal remedy.
I. ÚS 242/03
Constitutional complaint dismissed for failing to challenge the final appeal decision required by law.
II. ÚS 703/02
Constitutional Court dismisses complaint for failing to challenge final Supreme Court ruling before filing.
I. ÚS 161/03
Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge final Supreme Court decision before filing.
I. ÚS 230/03
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failing to challenge the Supreme Court's final decision first.
I. ÚS 649/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of oral hearing in detention release decision under Czech Criminal Procedure Code.
III. ÚS 666/04
Constitutional complaint dismissed because it targeted lower court rulings instead of the final Supreme Court decision.
II. ÚS 78/05
Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible because it targets only a lower court decision, leaving the final Supreme Court ruling untouched.
III. ÚS 323/05
Constitutional Court dismissed appeal for exhaustion of remedies in criminal proceedings before final appeal decision.
III. ÚS 344/06
Constitutional complaint dismissed as procedural remedy exhausted due to improper appeal grounds and missed deadline.
III. ÚS 362/06
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to exhaust legal remedies by challenging final appeal judgment.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alcredo, s. r. o., se sídlem ve Vraném nad Vltavou, Nádražní 101, IČ 27171299, zastoupené JUDr. J. P., proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2006, č. j. 22 Co 478/2006-235, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 9 C 327/2004-205 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 9 C 327/2004-205, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. dubna 2007 napadla stěžovatelka v záhlaví označený výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení o žalobě A) Junáka - svazu skautů a skautek ČR a B)České republiky - Ministerstva financí o určení vlastnického práva k nemovitosti s tvrzením, že jejich vydáním došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, garantovaných čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle popisuje proces, na jehož základě nemovitost, o jejíž vlastnictví se ve sporu jedná, získala, a polemizuje s právním závěrem obecných soudů o tom, že uvedený proces byl v rozporu se zákonem a uzavřená kupní smlouva je proto neplatná. Nabízí přitom odlišný výklad právního předpisu (zák. č. 364/2000 Sb.), dle nějž se převod vlastnického práva k nemovitosti na stěžovatelku uskutečnil. Dle jejího názoru byla zákonná úprava interpretována obecnými soudy restriktivně, bez přihlédnutí k souvislostem dané problematiky, přičemž takový výklad považuje za nepřijatelný. Navrhuje proto, aby Ústavní soud rozsudky obecných soudů v záhlaví uvedeném rozsahu zrušil.

Z obsahu ústavní stížností a připojených příloh bylo zjištěno, že stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Českém Krumlově výrokem I. určil, že vlastníkem pozemkové parcely č. 289/4 o výměře 5.011 m2, vedené ve zjednodušené evidenci, mající původ v Pozemkovém katastru, zapsané na LV č. 890 pro katastrální území P., obec Č. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Český Krumlov je Česká republika; výrokem II. a III. uložil stěžovatelce (žalované) uhradit oběma žalobcům náhradu nákladů řízení a výrokem IV. jí uložil povinnost zaplatit na účet soudu soudní poplatek. Krajský soud v Českých Budějovicích následně rovněž ústavní stížností (v části) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I., o určení vlastnictví, a v odstavci III., o nákladech řízení ve vztahu k žalobkyni České republice potvrdil, ve vztahu k žalobci Junák - svaz skautů a skautek ČR rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobce Junák - svaz skautů a skautek na určení, že je vlastníkem shora specifikované nemovitosti zamítl, nárok na náhradu nákladů vůči tomuto žalobci stěžovatelce (žalované ) nepřiznal, přičemž potvrdil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu a zároveň jí uložil povinnost zaplatit žalobci České republice náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání žalobce A) - Junák - svaz skautů a skautek ČR jakož i stěžovatelka.

Nejvyšší soud o obou podaných dovoláních rozhodl rozsudkem ze dne 31. ledna 2007 č. j. 28 Cdo 3140/2006-285 tak, že výrokem I. dovolání stěžovatelky zamítl, výrokem II. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2006 č. j. 22 Co 478/2006-235 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce A) na určení, že je vlastníkem předmětného pozemku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, výrokem III. uložil stěžovatelce uhradit žalobkyni B) náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání podané stěžovatelkou přitom posoudil dle § 237 odst. 1 písm. c) a shledal, že je přípustné, neboť otázka klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, kterou stěžovatelka otevřela prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována a Nejvyšší soud se k ní dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných. Právní otázkou výkladu zákona č. 364/2000 Sb. ve vztahu k podmínkám převodu majetku Fondu dětí a mládeže na třetí osoby se Nejvyšší soud meritorně zabýval, přičemž se ztotožnil s výkladem zaujatým soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatelka určila ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 242/03

,

II. ÚS 703/02

,

I. ÚS 161/03

,

I. ÚS 230/03

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

,

III. ÚS 344/06

,

III. ÚS 362/06

a další).

Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadla-li stěžovatelka pro ni ve vztahu k části sporu konečné rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v její věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu, potvrzujícímu i jinak shodný právní názor vyslovený v obou napadených rozhodnutích soudců prvního a druhého stupně; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.

Nutno mít na zřeteli, že ač stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost odvozovala od ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Přípustnost dovolání zde totiž Nejvyšší soud shledal, věcí se meritorně zabýval a vyslovil zde i svůj právní názor a závěr promítající se v jeho rozhodnutí (ve vztahu k dovolání podanému stěžovatelkou) nespočívá v odmítnutí pro nepřípustnost, nýbrž v zamítnutí projednaného dovolání pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka zmínila, učiniíla tak jen k tvrzení, že "lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována", aniž by mu však jakkoli obsahově oponovala. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresovala dovolacímu soudu, dala srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Takový postup se však z pravomoci přezkumu Ústavního soudu ze shora naznačených důvodů vymyká.

Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2007

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj