Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of judicial protection regarding bankruptcy asset transfer validity.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's ruling on bankruptcy proceedings. The lower courts found the debt transfer agreement invalid because it violated the prohibition on disposing of assets during bankruptcy, classifying it as a purposeful act rather than ordinary business. The Court held that general courts correctly applied the law without arbitrary discretion, and no fundamental rights were violated.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the correctness of factual findings or standard legal interpretations by ordinary courts unless there is clear arbitrariness or violation of fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. F., zastoupeného Mgr. Ing. J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č.j. 22 Cm 53/2004-55, zamítl ve věci žalobce Z. F. (dále jen "stěžovatel) proti žalovanému Ing. S. K., SKP úpadce INGOSTAV, s.r.o., IČ 25234102, žalobu o vyloučení částky Kč 976.598,50 zaplacené společností Alstom Power, s.r.o., Alstom Group, IČ 479160444 (dále jen "dlužník"), ze soupisu konkursní podstaty úpadce Ingostav, s.r.o. (dále jen "úpadce"; výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.).
Krajský soud v Plzni vycházel ze zjištění, že před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky [poznámka: kterou dne 30. 6. 2004 postoupil úpadce stěžovateli předmětnou pohledávku za dlužníkem (dále jen "postupní smlouva")] byly úpadci doručeny exekuční příkazy soudního exekutora (včetně usnesení soudů o nařízení exekuce). Krajský soud proto dospěl k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 44 odst. 7 a § 47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Soud prvního stupně současně odmítl argumentaci stěžovatele, že postupní smlouva byla uzavřena v rámci běžné obchodní činnosti (ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu). Dále uvedl, že s přihlédnutím k finanční situaci úpadce a k tomu, že smlouva o postoupení pohledávky byla navíc uzavřena mezi úpadcem a jeho statutárním zástupcem, šlo o postup účelový.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.).
Odvolací soud, který vycházel ze skutkových a právních závěrů krajského soudu, zdůraznil, že v době uzavření postupní smlouvy trval dle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu (jímž je založen procesní institut tzv. generálního inhibitoria) zákaz dispozice s veškerým majetkem pozdějšího úpadce. Vrchní soud (stejně jako krajský soud) konstatoval, že postupní smlouvu nelze podřadit pod běžnou obchodní činnost či pod udržování a správu majetku úpadce. Postupní smlouva není úkonem nezbytným ke spravování majetku ani k udržení jeho rozsahu a pod běžnou obchodní činnost postupitele lze podřadit pouze takové činnosti, které představují předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2006, č.j. 29 Odo 1426/2006-91, dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výroková část II.).
Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení. Tyto výroky (soudu prvního i soudu druhého stupně), ač součásti rozsudku, mají povahu usnesení a přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího odmítl.
V otázce přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud konstatoval, že v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci). Nejvyšší soud současně uvedl, že však nemá důvod založit přípustnost dovolání ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť z pohledu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Zdůraznil, že právní posouzení otázky, zda postupní smlouva je úkonem překračujícím běžnou obchodní činnost či udržování a správu majetku pozdějšího úpadce závisí na konkrétních skutkových okolnostech souzené věci, má význam právě a jen pro projednávanou věc a tudíž postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud dále prohlásil, že neakceptovatelnost stěžovatelovy argumentace je zřejmá již proto, že sporným právním úkonem (postoupením pohledávky) byla z majetku pozdějšího úpadce (postižitelného v rámci exekuce) vyvedena pohledávka vůči třetí osobě, aniž by se pozdějšímu úpadci dostalo adekvátního "exekučně využitelného" protiplnění, sloužícího k uspokojení některé z exekuovaných pohledávek za pozdějším úpadcem. Přitom právě skutečnost, že se povinný zbavuje svého majetku bez adekvátního protiplnění, vede k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s účelem zákona nebo pro obcházení zákona podle ustanovení § 39 o.z. (poznámka: Nejvyšší soud dále poukázal na obsáhlou a publikovanou vlastní judikaturu).
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel v podstatě uvedl, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem "naprosto zásadním způsobem" zasáhl do jeho ústavně garantovaných základních práv, neboť se ztotožnil s argumentacá soudu prvního stupně. Uvedeným skutkovým zjištěním došlo k nesprávnému právnímu hodnocení věci. Stěžovatel tvrdí, že postupem odvolacího soudu došlo v plném rozsahu k "zohlednění" tvrzení vedlejšího účastníka, avšak nebyl brán ohled na pozici stěžovatele, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatele navíc došlo k porušení principu rovnosti (rovnosti zbraní) a nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího soudu. V této souvislosti se dovolal čl. 96 Ústavy a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (
sp. zn. I. ÚS 230/96
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také
sp. zn. III. ÚS 23/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.
sp. zn. I. ÚS 32/95
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37odst. 3 Listiny (a čl. 96 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v čl. 36 odst. 1 Listiny upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
sp. zn. I. ÚS 2/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Konstatuje, že soudní orgány učinily na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu konzistentní závěry. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že tyto závěry odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisového materiálu rovněž neplyne, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud usuzuje, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl Vrchní soud v Praze (a Krajský soud v Plzni), je výkladem standardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodněních napadených rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Se zřetelem k tomu - a k obsahu spisu vůbec - nelze dovozovat ani porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení, jehož se stěžovatel - jak již bylo uvedeno - rovněž dovolal.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a ostatně i ostatní soudní rozhodnutí v této věci, jsou logická, jasná, srozumitelná a přesvědčivá a jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Vojen Gűttler
předseda senátu Ústavního soudu