Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of late appeal due to missing legal grounds.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss his appeal. The petitioner argued that the Supreme Court improperly rejected his appeal for missing legal grounds, claiming this violated his right to a fair trial. The Court found no extreme discrepancy with justice principles, noting the petitioner knew the strict deadline and requirements for filing a valid appeal.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 241b odst. 3 o.s.ř.; § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court will not intervene if the Supreme Court's application of the statute regarding missing appeal grounds does not represent an extreme discrepancy with the principles of justice.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. K., zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1 .2007, č. j. 21 Cdo 1286/2006-665, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že tímto rozhodnutím byl poškozen "v jeho základních právech daných mu Listinou (základních práv a svobod) v článcích 36 odst. 1, 2 a také v článku 37 odst. 2".
Napadeným usnesením dovolací soud (mimo jiné) odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2005, č.j. 49 Co 405/2004-630, ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 12 C 51/2000, ve které v postavení žalobce uplatňoval nároky, jež dovozoval z neplatného skončení pracovního poměru. Odmítavý výrok dovolací soud zakotvil v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř., neboť stěžovatelovo (včasné) dovolání posoudil - pro absenci dovolacích důvodů - jakožto vadné, k jeho doplnění o tuto náležitost došlo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto se vada dovolání, způsobující jeho neprojednatelnost, stala neodstranitelnou (§ 43 odst. 2, § 243c odst. 1 o.s.ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "nedošlo jen k podání blanketního, nezdůvodněného dovolání", jelikož v něm byly "stručně uvedeny i důvody", které k podání dovolání vedly, neboť se zabýval přípustností dovolání "částečně z ustanovení § 237 odst.1a), ale zejména pak z ustanovení odstavce 3 cit. § 237 o.s.ř.", a dovozoval, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam "i proto, že obdobná problematika nebyla dovolacím soudem ... dosud řešena". Stěžovatel je názoru, že dovolací důvody tím byly uvedeny, a to "přesnou citací ... opřenou o příslušná ustanovení o.s.ř."; nadto měl být jeho procesní úkon posouzen "podle obsahu" a i v případě, že by objektivně vykazoval nedostatky, měl být o nich poučen a vyzván k odstranění, což ostatně sám učinil dříve, než mu k tomu byla poskytnuta příslušná lhůta.
Proti (jinému) rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané občanskoprávní věci (ze dne 30. 3. 2004, č. j. 21 Cdo 2343/2003-395) stěžovatel již v minulosti oponoval ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 9. 2004,
sp. zn. I. ÚS 362/04
, zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (jako návrh zjevně neopodstatněný) a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona (jako návrh nepřípustný) odmítl. Ústavní soud zde stěžovateli vysvětlil, jaké jsou hranice ústavněprávního přezkumu, jestliže uvedl, že "z hlediska práva na spravedlivý proces ... je dán důvod k zásahu tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně". Ústavní soud zde též připomenul, že výklad "jednoduchého práva" (zákona, zde občanského soudního řádu) mu z jeho přezkumné funkce zásadně nepřísluší.
Z uvedeného plyne, že ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti se klade toliko otázka, zda výklad a aplikace ustanovení § 241b odst. 3, § 43 odst. 2 o.s.ř., jež v řízení o stěžovatelově dovolání uplatnil dovolací soud, nepředstavují uvedený "extrémní rozpor s principy spravedlnosti", tj. není-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Tyto podmínky ústavněprávně relevantní kritiky rozhodnutí obecného soudu v dané věci splněny nejsou.
Dovolací soud vyložil ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. předvídatelně, v souladu se svoji ustálenou judikatorní praxí (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a jeho názory měly být stěžovateli (jeho zmocněnci - advokátu) v okamžiku, kdy podal dovolání, známy. Nic stěžovateli nepřekáželo seznat (již z dikce zákona), že ve dvouměsíční lhůtě musí podat řádné dovolání, jež obsahuje zákonem předjímané dovolací důvody, resp., jak výslovně stanoví § 241b odst. 3 o.s.ř., že po uplynutí této lhůty je již doplnit nelze (srov. ostatně též § 242 odst. 4 o.s.ř.). Nelze přehlížet, že omezení dovolacího přezkumu zásadou vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), a tomu odpovídající - Nejvyšším soudem dovozovanou - neprojednatelností tzv. banketního dovolání, je kompenzováno (z pohledu procesní ochrany účastníka řízení) zásadou jeho povinného (kvalifikovaného) zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.). Tomu pak logicky koresponduje, že možnosti jinak obvyklých postupů opravy a doplnění procesního podání (§ 43 o.s.ř.) jsou zde, když ne vyloučeny vůbec, pak - nejméně - reálně limitovány, a to existencí propadné lhůty podle § 241b odst. 3 o.s.ř. Odlišný názor stěžovatele, že mu měla být spolu s příslušným poučením poskytnuta další (soudcovská) lhůta k doplnění dovolání, bez ohledu na tuto lhůtu zákonnou, resp. i po jejím uplynutí, tudíž obstát nemůže.
Stejně tak je součástí tradičního výkladu Nejvyššího soudu, co v napadeném usnesení uvedl ohledně požadavků na řádné uvedení dovolacího důvodu, resp. připomněl-li, že pouhý odkaz na ustanovení zákona nestačí. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti zjevně mylně identifikoval dovolací důvody (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.) s podmínkami, za jejichž splnění je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1, 3 o.s.ř.). Není proto důvod jakkoli oponovat zjištění dovolacího soudu, že v dovolání dovolací důvody uvedeny nebyly.
Lze tedy uzavřít, že stěžovateli v tvrzení, že "byl poškozen v jeho základních právech" (tj. na spravedlivý proces), přisvědčit nelze. Bylo naopak na něm, aby si především sám chránil svá práva, a v tom mu nic nebránilo; dovolací soud (v jeho neprospěch) uplatnil právní názor, který mu měl být předem znám.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu