Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 627/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.627.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial for disagreeing with lower court's legal conclusions.

Geschäftsnummer IV.ÚS 627/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings regarding a property dispute. The applicant argued the proceedings were unfair but failed to identify specific constitutional violations or demonstrate that the courts acted arbitrarily. The court ruled that the right to a fair trial does not guarantee a specific legal outcome and that the lower courts properly addressed all procedural and substantive objections.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a): The Constitutional Court dismisses a complaint as obviously unfounded when the applicant merely disagrees with the legal conclusions of the courts without proving a violation of constitutional rights or arbitrary judicial conduct.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal right to fair trial scope disagreement with legal conclusions arbitrary judicial conduct property dispute proceedings unjust enrichment claim constitutional review standard

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Listina základních práv a svobod
Ústava České republiky
§ 157 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
čl. 81 Ústavy
čl. 82 Ústavy
81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, zastoupené JUDr. V. T., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, č. j. 29 Odo 1701/2005-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, č. j. 20 Co 528/2004-69 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 8. 2004, č. j. 30 C 19/2000-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 9. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť výsledek sporu nepovažuje za spravedlivý. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla žádná konkrétní ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") či Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), která by podle jejího názoru měla být v provedeném soudním řízení porušena.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 19/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 4. 2. 2000 se Město Vsetín jako žalobce domáhalo u Obvodnímu soudu pro Prahu 1 proti stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 302.838,- Kč s přísl. Město Vsetín v žalobě uvedlo, že podle Dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 20. 5. 1992 je výhradním vlastníkem budovy č. p. 1484 v k. ú. V. V 6. a 7. podlaží objektu se nacházejí nebytové prostory, které užívá stěžovatelka, aniž by za ně řádně platila nájemné stanovené Městskou radou ve Vsetíně dne 14. 1. 1997. Stěžovatelka v řízení namítala, že budova č. p. 1484 k. ú. V. byla postavena v souladu s Hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků na výstavbu 72 malometrážních bytů (věžový dům) na základě usnesení Rady ONV ve Vsetíně z 26. 5. 1970 podle ustanovení § 352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen "hospodářský zákoník") uzavřenou s Výrobní zemědělskou správou ve Vsetíně a vztahovala se na 7. nadzemní podlaží a polovinu 6. podlaží. Předběžnou dohodou ze dne 6. 10. 1969 bylo dohodnuto, že právní předchůdce stěžovatelky bude po dokončení budovy užívat prostory v 6. a 7. podlaží. Na základě Dohody o bezúplatném převedení majetku ze dne 20. 5. 1992 byla nemovitost převedena na základě schváleného Privatizačního projektu č. 621 Bytového podniku města Vsetín na Město Vsetín podle ustanovení § 10 odst. 1 a § 12 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Soud prvního stupně žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že předmětná budova byla ve vlastnictví státu (§ 11 odst. 4 hosp. zák.) a na základě rozhodnutí státu v rámci tzv. velké privatizace je od roku 1992 výlučním vlastníkem budovy žalující obec. K vydržení práva bezplatně užívat nebytové prostory nedošlo a z privatizačního projektu nevyplývá závazek žalobce vůči stěžovatelce poskytovat jí bezplatně užívání předmětných nebytových prostor.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud shledal sice přípustným, ale nedůvodným. Dovolací soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k neexistenci práva bezplatného užívání nebytových prostor nevznikl žalující obci při převodu vlastnictví podle zákona č. 92/1991 Sb. vůči stěžovatelce žádný závazek, neboť stěžovatelce nesvědčilo žádné právo užívání či nájmu, ať již založené smlouvou nebo právním předpisem, a proto nemohlo dojít ani k jeho vydržení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že v rozhodování obecných soudů došlo k pochybení, která poškodila stěžovatelku v jejím právu na spravedlivý proces a neposkytla ochranu jejím právům. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky nevzaly v úvahu námitky stěžovatelky, popřely její právo bezplatného užívání předmětných nebytových prostor a popřely i vznik práva jejich bezplatného užívání jako práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Stěžovatelka má za to, že v řízení, které na všech stupních k návrhu Města Vsetína proběhlo, byly právní poměry vzniklé v minulosti, za jiného právního režimu, vykládány a hodnoceny nikoliv podle tehdy platných předpisů, jak by to bylo podle stěžovatelky správné a spravedlivé, ale byly spíše vykládány tak, aby vyhovovaly především současnosti a podporovaly žalobce. Stěžovatelka tedy napadla hodnocení provedených důkazů a právní závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se procesními i hmotně právními námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu řízení náležitě zabývaly, procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem jí poskytly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a kterými ustanoveními aplikovaných právních předpisů se při svém rozhodování řídily.

Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku, obchodního zákoníku, hospodářského zákoníku, zákona č. 92/1991 Sb., i dalších předpisů na ně navazujících, se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.

Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu