Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 753/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.753.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair trial and presumption of innocence in traffic offense case.

Geschäftsnummer IV.ÚS 753/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint challenging her conviction for traffic offenses. The applicant argued that lower courts violated her right to a fair trial and presumption of innocence by relying on limited evidence without investigating the cause of her sudden lane deviation. The court held that the right to a fair trial does not guarantee a verdict matching the applicant's view but rather a legally sound procedure, which was adequately followed here.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod čl. 36, čl. 40 odst. 1; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 6 odst. 2; Mezinárodní pakt o občanských a politických právech čl. 14 odst. 2: The right to a fair trial does not guarantee a specific verdict outcome but ensures a procedurally correct and legally sound judicial process.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal right to fair trial presumption of innocence traffic offense conviction evidence sufficiency legal representation rights remedial procedures

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Listina základních práv a svobod čl. 36
Listina základních práv a svobod čl. 40 odst. 1
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 6 odst. 2
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech čl. 14 odst. 2
trestní řád § 2 odst. 5

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., právně zastoupené JUDr. V. D., směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2006, sp. zn. 3 Tdo 889/2006, Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 8 To 170/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. února 2006, sp. zn. 6 T 6/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva. Konkrétně mělo dojít ke zkrácení v právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady týkající se presumpce neviny podle čl. 40 odst. 1 Listiny, a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu šesti let.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze výše popsaným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatelky pak shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že soudy prvého a druhého stupně v jeho věci postupovaly v příkrém rozporu se zásadami trestního řízení podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Nesouhlasila totiž se závěry nalézacího soudu, který své rozhodnutí založil na omezeném množství důkazů, které až následně zdokumentovaly důsledky nehodového děje, konkrétně plánku dopravní nehody, fotodokumentace a znaleckých posudků z oboru dopravy a soudního lékařství.

Nalézací soud podle stěžovatelky nepovažoval za nutné zabývat se příčinou zcela nepřiměřené nízké rychlosti druhého vozidla, a pouze uvedl, že nebyla pro posouzení otázky zavinění relevantní. Soudy rovněž nevyhověly požadavku stěžovatelky na vyslechnutí osob a policistů, které se na místo dostali jako první. Při analýze dopravní nehody nebyl podle stěžovatelky zjištěn skutkový stav od samého začátku nehodového děje a soudy se nezabývaly okolnostmi, které stěžovatelku mohly objektivně či subjektivně přimět k tomu, aby prudce vybočila ze svého jízdního pruhu. Soud prvého stupně tak dovodil zavinění, aniž by vyloučil jakoukoliv příčinu ospravedlňující vybočení.

S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6 T 6/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

K problematice znaleckých posudků jako stěžejních důkazů, na jejichž základě dospěly obecné soudy k závěru o vině stěžovatelky, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že zpracováním znaleckých posudků jsou pověřovány osoby, které s ohledem na objektivně zjištěné znaky a s příslušnými odbornými znalostmi v daném oboru jsou způsobilé poskytnout objektivní a ucelený popis události.

Z uvedených podkladů pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka při řízení osobního vozidla z neznámých příčin vybočila do protisměru, kde se čelně střetla s jiným vozidlem, jehož řidič i spolujezdec utrpěli smrtelná zranění. Stěžovatelka sama pak utrpěla vážná zranění a mimo jiné i otřes mozku s nutnou hospitalizací. Ze spisu obecného soudu Ústavní soud dále zjistil, že vozidlo poškozených krátce před dopravní nehodou snížilo svoji rychlost na 20 km/h, zatímco vozidlo stěžovatelky se pohybovalo rychlostí téměř 80 km/h, tj. rychlostí vyšší než povolenou.

Svoji ústavní stížnost stěžovatelka založila na tvrzení, že nebyla shledána žádná objektivní ani subjektivní příčina, která by ji vedla k prudkému vybočení a dále na tom, že některé okolnosti dopravní nehody by mohly vést, za jistých okolností, k závěru, že stěžovatelka pouze reagovala na danou situaci. Smrtelné důsledky dopravní nehody pak rovněž měla ovlivnit skutečnost, že poškození nebyli připoutáni, a dále že v moči řidiče (ale nikoliv v krvi) byly nalezeny stopy po užití pervitinu.

Ústavně právní argumentace, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti předložila, se zúžila, s ohledem na uvedené okolnosti, na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených základních právech.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právě obecné soudy jsou totiž povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Soud prvého stupně tedy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posuzoval jednotlivé důkazy a na základě toho dospěl k závěru, že z nich plynoucí informace vytvářejí jednotný celek, na jehož základě jedinou okolností, která vedla ke vzniku dopravní nehody, byla skutečnost, že stěžovatelka strhla vozidlo do protisměru ve chvíli, kdy už nebylo možné střet žádným způsobem odvrátit. Nezjištění příčin vedoucích k tomuto jednání stěžovatelky nemohlo mít vliv na posouzení věci, když stěžovatelka ani netvrdila, co ji vedlo, případně mohlo vést, k takovému jednání. Soud prvého stupně se tak s projednávanou věcí vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nelze proto v jeho závěru shledat zkrácení stěžovatelky v právu na spravedlivý proces.

Pokud stěžovatelka navrhovala výslech dalších konkrétních svědků, učinila tak teprve v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Městský soud v Praze se rovněž v odůvodnění napadeného usnesení s námitkami stěžovatelky náležitě vypořádal.

Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné, neboť její námitky směřovaly do nesprávného právního posouzení otázky zavinění, přičemž, obdobně jako i v ústavní stížnosti, namítala zejména pochybení spočívající v nezjištění příčin vedoucích stěžovatelku k rozhodnému vybočujícímu manévru.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny neshledal Ústavní soud, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je toto právo v Listině zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v ustálené judikatuře vyloženo.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a následné rozhodnutí, které splňuje požadavky dané příslušnými procesními i hmotně právními předpisy.

Ústavní soud neshledal ani tvrzené zkrácení v zaručeném právu na rovnost účastníků v projednávané věci. Stěžovatelka byla právně zastoupena, nebyla omezena v právu podávat návrhy na provedení důkazů, měla možnost být přítomna jednání soudu a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Rovněž měla možnost, které i využila, v případě nesouhlasu se závěry obecných soudů, podávat opravné procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejích práv přiznává.

Za situace, kdy obecné soudy v projednávané věci dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatelka a ta neuvádí jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaných práv, nezbývá, než její tvrzení hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho ústavní stížnost odmítnout.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu