Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies after final appeal rejection.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding property rights determinations. The applicant had already exhausted all ordinary remedies, including a final appeal rejected on merits by the Supreme Court. The Court held that the complaint was inadmissible because it failed to challenge the Supreme Court's decision, violating the principle of legal certainty.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies, specifically when the final decision of the ordinary courts has not been challenged.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J. Pozemstav Prostějov, se sídlem v Prostějově, Krasická 6, IČ 44 15 99 19, zastoupeného JUDr. J. A., proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 7 C 176/2004-32, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2006, č. j. 21 Co 85/2006-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. března 2007 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v řízení o jeho žalobě na určení vlastnického práva k pozemku v k. ú. P. s tvrzením, že jejich vydáním došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší námitky jak proti procesnímu, tak hmotněprávnímu posouzení soudy obou stupňů, uvádí zároveň, že proti rozhodnutí soudu II. stupně podal dovolání, o němž již bylo ze strany Nejvyššího soudu meritorně rozhodnuto.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh bylo zjištěno, že stížností napadeným usnesením Okresní soud v Prostějově zastavil řízení o žalobě podané stěžovatelem proti žalované Dělnická tělocvičná jednota Prostějov o určení vlastnictví k pozemkům p. č. 1812/2 a 1808/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj na LV č. 10127 a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání podaném oběma účastníky řízení Krajský soud v Brně stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku o zastavení řízení o určení vlastnického práva k pozemku p. č. 1808/2 potvrdil a znovu rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. ledna 2007 podané dovolání zamítl. Shledal jej sice přípustným ve smyslu ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak zároveň jej posoudil jako nedůvodné.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
I. ÚS 242/03
,
II. ÚS 703/02
,
I. ÚS 161/03
,
I. ÚS 230/03
,
I. ÚS 649/04
,
III. ÚS 666/04
,
II. ÚS 78/05
,
III. ÚS 323/05
,
III. ÚS 344/06
,
III. ÚS 362/06
a další).
Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu, potvrzujícímu i jinak shodný právní názor vyslovený v obou napadených rozhodnutích soudců prvního a druhého stupně; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.
Nutno mít na zřeteli, že ač stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost odvozoval od ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Přípustnost dovolání zde totiž plyne nikoliv z uvedeného ustanovení, nýbrž z ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., bylo proto meritorně dovolacím soudem projednáno a závěr promítající se v jeho rozhodnutí nespočívá v odmítnutí pro nepřípustnost, nýbrž v zamítnutí projednaného dovolání pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 o. s. ř.)
Ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zmínil, učinil tak jen k tvrzení, že "lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována", aniž by mu však jakkoli obsahově oponoval. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Takový postup se však z pravomoci přezkumu Ústavního soudu ze shora naznačených důvodů vymyká.
Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2007
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj