Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 586/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.586.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation regarding eviction and housing allowance denial.

Geschäftsnummer II.ÚS 586/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by tenants against eviction orders and the denial of housing allowances. The lower courts ruled that the tenants' expulsion from the housing cooperative due to misconduct justified eviction without compensation, aligning with the Civil Code's good morals provision. The Court held that general courts have exclusive authority to interpret and apply such statutes, and the applicants must seek remedies through the Supreme Court's appeal process rather than the Constitutional Court.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 3 odst. 1 obč. zák.; § 132 o. s. ř.; čl. 36 Listiny: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the interpretation or application of non-constitutional laws by general courts; constitutional complaints are inadmissible if the dispute concerns the application of ordinary statutes, and the Court cannot interfere with the free evaluation of evidence or the internal reasoning of lower courts.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint inadmissibility good morals provision application housing allowance denial free evaluation of evidence jurisdiction of Constitutional Court

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 3 odst. 1 obč. zák.
Soud prvního stupně neuznal argumentaci žalovaných, že výkon práv žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Bylo by v rozporu se smyslem § 3 odst.
§ 714 obč. zák.
§ 132 o. s. ř.
čl. 36 Listiny
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") obecnými soudy.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Č. a H. Č., obou zastoupených JUDr. J. P., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 12 Co 138/2006-81, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2005, č. j. 15 C 72/2005-47, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva Olomouc, se sídlem U Kovárny č. 540/44, 779 00 Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 15 C 72/2005-47, uložil žalovaným (stěžovatelům) povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci (vedlejšímu účastníkovi) byt, blíže specifikovaný ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen "předmětný byt"), do 15 dnů po zajištění přístřeší. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce, jako vlastník předmětného bytu, přistoupil k žalobě na vyklizení poté, co žalovaní byli v souladu se stanovami bytového družstva vyloučeni z družstva kvůli porušování dobrých mravů v domě, v němž se nachází předmětný byt, čímž zaniklo jejich členství v družstvu a zároveň i společný nájem družstevního bytu [§ 714 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")]. Soud prvního stupně neuznal argumentaci žalovaných, že výkon práv žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Bylo by v rozporu se smyslem § 3 odst. 1 obč. zák., pokud by jej soud aplikoval za situace, kdy žalovaní byli vyloučeni z družstva právě z důvodu jejich chování v rozporu s dobrými mravy. Délka užívání bytu (přes 20 let), jakož i skutečnost, že po celou dobu řádně platili nájemné, resp. argumentace o zdravotním stavu žalovaných, nemůže vést k závěru o potřebě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v části vázání vyklizení ze sporného bytu na bytovou náhradu.

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 12 Co 138/2006-81, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména ve vztahu k námitkám žalovaných ohledně nutnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v souvislosti s jejich požadavkem na přiznání bytové náhrady.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") obecnými soudy. Vyslovili přesvědčení, že nalézací soud se při hodnocení skutkových zjištění neopíral o skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, aniž by vyhodnotil jejich bezpředmětnost. Stěžovatelé v úvodu ústavní stížnosti polemizují s důvody, pro které byli vyloučeni z družstva. Zdůraznili, že v rozhodnutí družstva nebylo uvedeno konkrétní chování, jímž se měli dopustit porušení členských povinností. Naopak sami se stali obětí šikany ze strany jiných osob. Vzhledem k tomu, že byli nemajetní, nebránili se proti rozhodnutí družstva o vyloučení soudní cestou. Pro stěžovatele je nepředstavitelný další osud po přestěhování do přístřeší, které je pro ně zdravotně nevyhovující. Vyklizení do přístřeší může mít pro stěžovatele značné zdravotní dopady. Stěžovatelé dále uvedli, že nebyl brán zřetel na to, že družstevní byt získali již v roce 1983 a po celou dobu plnili veškeré členské povinnosti včetně plateb spojených se členstvím v družstvu a užíváním bytu. Podle názoru stěžovatelů obecné soudy sice formálně zachovaly zákonné podmínky postupu v řízení o vyklizení bytu, ale stalo se tak na základě zjevně nespravedlivého požadavku družstva na vyklizení bytu do provizoria. Na podporu své argumentace poukázali na nález Ústavního soudu,

sp. zn. I. ÚS 50/03

, podle něhož nejsou obecné soudy absolutně vázány doslovným zněním zákona a při výkladu a aplikaci nemohou pomíjet jejich účel a smysl. Dále poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, podle něhož může být na základě § 3 odst. 1 obč. zák. výjimečně povinnost vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, přestože osobě, která má byt vyklidit nesvědčí právo na bytovou náhradu, a to ani podle pozitivní právní úpravy, ani její analogické aplikace. Nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla nastat bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně podotýkají i stěžovatelé, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

V dané věci stěžovatelé polemizují především s právními závěry obecných soudů. Dále jejich námitky směřují proti způsobu hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatelé svojí ústavní stížností zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V daném případě se polemika stěžovatelů týkala aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Stěžovatelé poukazovali dokonce i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které se uvedené problematiky týká. Jestliže ovšem měli stěžovatelé zato, že je na místě jiné, než obecnými soudy provedené, posouzení § 3 odst. 1 obč. zák., které by odpovídalo závěrům formulovaným v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, měli se obrátit na Nejvyšší soud ČR s dovoláním. Jak již bylo řečeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší výklad podústavního práva. K tomu jsou příslušné obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem ČR. Lze zajisté přisvědčit stěžovatelům, že obecné soudy by neměly při výkladu a aplikaci zákonných ustanovení pomíjet účel a smysl zákona tak, jak to vyplývá např. z citovaného nálezu

sp. zn. I. ÚS 50/03

. V tomto případě obecné soudy, když nepřiznaly bytovou náhradu, postupovaly nejen v souladu se zněním zákona, ale právě i s jeho účelem a smyslem. Skutečnost, že se stěžovatelé soudně nebránili proti rozhodnutí družstva o jejich vyloučení z družstva, lhostejno přitom z jakých příčin, nemůže být důvodem pro postup podle § 3 odst. 1 obč. zák. a přiznání bytové náhrady. Ale jak již bylo řečeno výše, posouzení této otázky Ústavnímu soudu stejně nenáleží.

Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně, jehož závěry převzal bezvýhradně i soud odvolací, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. března 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu