Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 121/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.121.07 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil contract interpretation.

Geschäftsnummer III.ÚS 121/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a property owner against civil court rulings. The complainant argued that lower courts violated her fundamental rights by failing to recognize duress and unfair terms in a property transfer contract, citing her mental health issues and financial distress. The court rejected these claims, ruling that the complaint was obviously unfounded and that the lower courts' interpretation of the Civil Code did not constitute a violation of fundamental rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without examining the merits if the complaint lacks any basis for questioning the constitutionality of the contested decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
obviously unfounded complaint constitutional review threshold civil contract interpretation fundamental rights violation procedural admissibility

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. října 2006, čj. 30 Cdo 1949/2006-161, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. ledna 2006, čj. 12 Co 688/2004-145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Ve věci vedené před Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 16 C 90/2003 šlo o žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem v žalobě uvedeného ideálního podílu na v žalobě uvedených nemovitostech v obci a katastrálním území Šumperk. Žaloba byla odůvodněna zejména tím, že stěžovatelka platně odstoupila od kupní smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela, a jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech za kupní cenu ve výši 270 000,- Kč, neboť ze strany stěžovatelky byla tato smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. července 2004 žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že stěžovatelka od smlouvy platně neodstoupila, neboť kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tento rozsudek byl potvrzen touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, když dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím proto, že tento soud neshledal ve věci samé zásadní právní význam.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu. Oba obecné soudy podle stěžovatelky porušily její základní právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení před obecnými soudy, polemizuje s výkladem pojmu tíseň, jak jej podaly obecné soudy, stejně jako s výkladem nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ust. § 49 obč. zák. Opakuje, že v době uzavření kupní smlouvy nastal pro stěžovatelku souběh nepříznivých vlivů a okolností (nezaměstnanost, rozvrat jejího manželství, úmrtí matky, postupné upadání do dluhů), které stav tísně vyvolaly, a že ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že v té době trpěla duševní poruchou - závislostí na alkoholu, která sice nevylučovala její způsobilost k právním úkonům, ovšem snižovala ji o jednu třetinu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O stěžovatelčině věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím, ve věci pak rozhodl i Nejvyšší soud, který dovodil, že dovolání je nepřípustné, neboť nepředložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v této věci, pokud by Ústavní soud vyslyšel argumenty stěžovatelky) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález

III. ÚS 224/98

, Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a konstantní judikatura). V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Podstatná část argumentů stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu ust. § 49 obč. zák. jiný právní názor než všechny obecné soudy. Výklad obecných soudů přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu