Constitutional Court dismisses constitutional complaint and law revocation request as obviously unfounded regarding prison labor pay.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the accompanying request to revoke specific sections of the Prison Law. The petitioner argued that his basic rights were violated by a district court's dismissal of his claim for prison labor wages, alleging insufficient fact-finding and legal assessment. The court determined the complaint was obviously unfounded because the lower court's decision was based on valid law, supported by evidence, and properly reasoned in accordance with constitutional principles.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints that are obviously unfounded must be dismissed without substantive examination to ensure procedural efficiency.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti A. Ž., právně zastoupeného JUDr. Petrou Čápkovou, advokátkou se sídlem tř. Čs. armády 300, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. 7 C 109/2006, spojené s návrhem na zrušení § 29 odst. 1, 2, písm. a) a § 30 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jičíně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice- Vězeňské službě ČR na zaplacení částky 860 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu části pracovní odměny za práci, k níž byl přidělen vězeňskou službou. Stěžovatel tomuto rozsudku vytýká, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 28 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 29 odst. 1, 2, písm. a) a § 30 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, přičemž tvrdí, že právě aplikací těchto ustanovení nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává, jako zvláštní kategorii návrhů, v § 43 odst. 2 písm. a), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 OSŘ), tedy ve věcech, jakou je i věc stěžovatele, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např.
sp. zn. III. ÚS 405/04
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 34, str. 421). Tak je tomu i v tomto případě. Stěžovatel jako ústavněprávní argument vznáší námitku, že napadené rozhodnutí stojí na nedostatečně zjištěných skutkových okolnostech a nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně se jedná o zamítnutí žalobního návrhu s odůvodněním, že stěžovateli nárok na pracovní odměnu v plné výši nevznikl, neboť nesplnil normy spotřeby práce, s nimiž byl seznámen. Stěžovatel však tvrdí, že nebylo prokázáno, že byl seznámen s těmito normami, ani s tím, jaké by tyto normy měly být a jaká konkrétní odměna by mu měla náležet.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a zjistil, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť rozhodnutí soudu vychází z platné právní úpravy, soud provedl všechny potřebné důkazy, převážně listinné, a své rozhodnutí řádně a v souladu s ust. § 157 občanského soudního řádu odůvodnil. Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatele na zrušení shora cit. ustanovení zákona č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu