Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 235/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.235.07 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against procedural ruling as final remedy was exhausted and rights not violated.

Geschäftsnummer II.ÚS 235/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by O. B. regarding a civil court's decision on litigation costs. The applicant argued violations of fair trial rights after paying a disputed sum and withdrawing the lawsuit, but the appellate court correctly denied further appeal options under the Civil Procedure Code. The Court ruled that since the statutory appeal period had expired and the applicant was legally barred from further remedies, no constitutional rights were infringed by the procedural dismissal.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to use the final legal remedy provided by law, and the court's refusal to grant further appeal rights does not violate the right to a fair trial.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility exhaustion of remedies litigation costs ruling fair trial rights Civil Procedure Code procedural exhaustion final legal remedy

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
Konkrétně namítá porušení práva na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a které je dále garantováno v čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a které je dále garantováno v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a porušení zásady rovnosti všech účastníků řízení vyplývající z čl.
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Proto zde byly splněny podmínky pro postup podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Dále pak vyložil, že nebyly splněny ani podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.
§ 150 o. s. ř.
Dále pak vyložil, že nebyly splněny ani podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť na straně stěžovatele nebyly shledány žádné okolnosti mimořádného zřetele hodné, které by soud k takovému kroku opravňovaly.
§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
Na daný případ nelze ani aplikovat výjimku vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele O. B., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem, se sídlem Zavadilova 5, 160 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2006, č. j. 21 C 172/2005-26, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, č. j. 18 Co 308/2006-35, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2006, č. j. 22 Cdo 3050/2006-44, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a D. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá porušení práva na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a které je dále garantováno v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a porušení zásady rovnosti všech účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 300.000 Kč. Žalobu vzala zpět po té, co stěžovatel z podstatné části žalovanou částku, a to ve výši částky 284.200 Kč, zaplatil. Soud prvního stupně řízení zastavil a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel napadl výrok o náhradě nákladů řízení odvoláním, ve kterém namítal, že žaloba byla podána nedůvodně a od počátku ji vnímal jako projev zlé vůle ze strany vedlejší účastnice v rámci probíhajícího rozvodového řízení. Dále se dovolával aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a v okolnostech, které uváděl, spatřoval podpůrně okolnosti hodné zvláštního zřetele.

Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení. Uvedl, že se jednalo o klasický majetkový spor, ve kterém se stěžovatel bránil návrhem na zamítnutí žaloby. Proto zde byly splněny podmínky pro postup podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Dále pak vyložil, že nebyly splněny ani podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť na straně stěžovatele nebyly shledány žádné okolnosti mimořádného zřetele hodné, které by soud k takovému kroku opravňovaly. Poučil účastníky řízení, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Přesto stěžovatel dovolání podal.

Nejvyšší soud dovolání odmítl s odůvodněním, že je nepřípustné, neboť ho lze podat jen proti rozhodnutí ve věci samé, což rozhodnutí o nákladech řízení není.

Ještě před tím, než se Ústavní soud začne návrhem věcně zabývat, musí zkoumat, zda je přípustný. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Stěžovatel, pokud napadá ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, odvozuje včasnost podání datem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné, přičemž nepřípustnost dovolání nebyla odvislá od uvážení dovolacího soudu, ale vyplývala přímo ze zákona. O nepřípustnosti dovolání byl odvolacím soudem řádně poučen. Za této situace je proto ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně, nepřípustná, neboť posledním prostředkem ochrany práv stěžovatele, pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, byl řádný opravný prostředek. Jestliže rozhodnutí o odvolání bylo jeho právnímu zástupci, jak je patrno z podacího razítka advokátní kanceláře, doručeno dne 2. 8. 2006, je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dne 2. 9. 2006 (den 1. 9. 2006 připadl na neděli), přičemž ústavní stížnost byla podána až dne 25. 1. 2007. Na daný případ nelze ani aplikovat výjimku vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost tak byla podána řádně ve lhůtě jen proti rozhodnutí dovolacího soudu. Po seznámení se s obsahem návrhu a připojených příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno ji odmítnout, a to aniž by bylo potřeba činit ve věci další procesní úkony.

Právo na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, negarantuje účastníkovi úspěch v řízení, ale právo, aby v řízení bylo postupováno podle předem stanovených pravidel a aby tato pravidla byla dodržována ve vztahu ke všem účastníkům v průběhu celého řízení a aby o předmětu řízení rozhodoval nezávislý a nestranný soud. Dovolací soud za situace, kdy stěžovatel neměl podle procesních pravidel právo podat dovolání, nemohl, držíc se zásad spravedlivého procesu, rozhodnout jinak, než dovolání jako nepřípustné odmítnout. Právě jen jiné rozhodnutí by bylo porušením pravidel spravedlivého procesu. Tímto postupem nemohlo dojít ani k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, který garantuje rovné procesní postavení všem účastníkům řízení. Oba účastníci předmětného řízení byli podle zákona v rovném postavení z hlediska možnosti podat dovolání, a oba byli odvolacím soudem řádně poučeni, že ani jeden z nich nemá právo na podání dovolání.

Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to pokud směřovala proti rozhodnutím soudů prvního stupně a soudu odvolacího podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu