Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 727/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.727.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses father's appeal against paternity determination due to lack of procedural error.

Geschäftsnummer IV.ÚS 727/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a man challenging a court-ordered paternity determination. The lower courts found the father to be the biological parent of the child and ordered child support, while the Constitutional Court noted the proceedings lasted over thirteen years. The Court ruled that its function is limited to reviewing fundamental rights violations and not re-evaluating factual findings or legal assessments made by ordinary courts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as inadmissible or obviously unfounded when the ordinary courts have properly reasoned their decisions and no fundamental rights violation is evident.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint paternity determination child support obligation procedural fairness length of proceedings ordinary courts review fundamental rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a zčásti podle § 43 odst.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 38 odst. 2 Listiny
Vzdor tomu nemůže však Ústavní soud nekonstatovat, že - byť neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení lze automaticky kvalifikovat jako dobu nepřiměřenou, porušující čl. 38 odst. 2 Listiny resp.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy
čl. 6 odst. 1 Úmluvy - lze stěží považovat za ústavně konformní, aby spor o určení otcovství (a s ním ze zákona spojené řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého žalobce) zahájený 10.
čl. 83 Ústavy
Ačkoliv stran uvedeného nic po Ústavním soudu žádáno nebylo, považuje Ústavní soud za potřebné v souladu se svým posláním zakotveným v čl. 83 Ústavy alespoň formou obiter dictum učiněné poznámky na nepřijatelnost takovéto délky řízení poukázat.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, čj. 30 Cdo 2141/2005-696, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004, čj. 13 Co 360/2003, 13 Co 361/2003, 13 Co 362/2003-625, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 8. 2002, čj. 19 C 274/91-515, ve znění usnesení ze dne 15. 10. 2002, čj. 19 C 274/91-517, a doplňujícího rozsudku ze dne 30. 10. 2002, čj. 19 C 274/91-536, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2006 se MUDr. J. K. (dále též "stěžovatel", případně "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení otcovství a o výchovu a výživu nezletilého M. Ž.

II. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nezletilý M. Ž. (dále též "nezletilý" případně "žalobce") se proti žalovanému domáhal určení otcovství.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. 8. 2002 (ve znění doplňující rozhodnutí ze dne 15. 10. 2002 a ze dne 30. 10. 2002) určil, že žalovaný je otcem nezletilého, narozeného z matky M. Ž.; svěřil jej do výchovy a výživy matky, žalovanému uložil povinnost platit na výživu nezletilého specifikované částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 12. 2004 rozsudek soudu I. stupně ze dne 27. 8. 2002 ve výroku I., jímž byl žalovaný určen otcem nezletilého, a ve výroku II., jímž byl nezletilý svěřen do výchovy a výživy matky, potvrdil. Ve zbývajících výrocích, včetně výroků uvedených v doplňujícím rozsudku a doplňujícím usnesení, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2006 dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004, jímž bylo určeno otcovství, jako nepřípustné zamítl. Přípustnost dovolání byla stěžovatelem založena na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] a uplatněným způsobilým dovolacím důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesouhlasil s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a s hodnocením důkazů v řízení provedených, a že zpochybněním znaleckého posudku z oboru genetiky Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze zpochybňuje skutkové závěry soudu, dle nichž nejsou žádné okolnosti, které by jej z otcovství k nezletilému vyloučily.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval obsah výroků napadených rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že těmito rozhodnutími byl porušen článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), základní právo na soudní ochranu a spravedlivé řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V podstatné části své stížnosti stěžovatel polemizoval se způsobem provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy. Zejména namítl, že obecné soudy přijaly jako podklad pro svá rozhodnutí znalecký posudek nikým neustanovených soudních znalkyň vypracovaný v rozporu se zákonem a prováděcí vyhláškou a přes opakované žádosti nepřipustily vysvětlení, proč došlo v jeho případě k opakovanému odběru krve s extrémním časovým odstupem a k jakým neuvedeným výsledkům znaleckého zkoumání došlo při vyšetření z prvního odběru krve dne 5. 9. 1994. Vyjádřil názor, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.

IV. Okresní soud Plzeň - město, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k namítanému zásahu do základních práv stěžovatele dle jeho názoru nedošlo. Jediné pochybení lze spatřovat ve vyloučení věci týkající se výživného na nezletilého žalobce poté, co pravomocně skončilo řízení o určení otcovství a žalovaný podal dovolání. Tento procesní postup však nebyl na újmu žádnému z účastníků. Závěrem vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

V. Před vlastním meritorním posouzením věci Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že napadl-li stěžovatel rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2004 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2002 (ve znění doplňujícího usnesení a doplňujícího rozsudku) v plném rozsahu, je ústavní stížnost v části, jež směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu a výrokům III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrokům doplňujícího usnesení (týkajících se výživného a nákladů řízení) nepřípustná, neboť se nejedná o rozhodnutí konečná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 19 C 274/91, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve zbývající části je třeba odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a skutkovými a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v rámci hodnocení spravedlivosti řízení před obecnými soudy mu nepřísluší, aby se zabýval stěžovatelem tvrzenými omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně obecné soudy dopustily, snad kromě případů, kdy je prima facie zřejmé, že tyto omyly by mohly vést k porušení základních práv a svobod chráněných Listinou. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost skutkových zjištění, výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy, je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo jsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však v daném případě nezjistil. Pokud obecné soudy měly za prokázané, že žalovaný je otcem nezletilého a toto své zjištění ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, což se ve věci stěžovatele dle názoru Ústavního soudu stalo, není úkolem Ústavního soudu toto jejich zjištění znovu přehodnocovat.

Rozhodnutí okresního i krajského soudu byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během něhož byl stěžovatel právně zastoupen advokátem, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného obecnými soudy, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Obdobně se to týká i dostatečně a podrobně odůvodněného usnesení Nejvyššího soudu. To, že obecné soudy žalobě vyhověly, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze žádnému z obecných soudů vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález

IV.ÚS 223/04

in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].

Předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem nebyla délka řízení, v němž byla stěžovaná rozhodnutí přijata. Vzdor tomu nemůže však Ústavní soud nekonstatovat, že - byť neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení lze automaticky kvalifikovat jako dobu nepřiměřenou, porušující čl. 38 odst. 2 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy - lze stěží považovat za ústavně konformní, aby spor o určení otcovství (a s ním ze zákona spojené řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého žalobce) zahájený 10. 7. 1991 pravomocně byl ukončen - a to navíc jen částečně, neboť o výživném dále je vedeno řízení - 7. 12. 2004, tedy po více než 13 letech. Ačkoliv stran uvedeného nic po Ústavním soudu žádáno nebylo, považuje Ústavní soud za potřebné v souladu se svým posláním zakotveným v čl. 83 Ústavy alespoň formou obiter dictum učiněné poznámky na nepřijatelnost takovéto délky řízení poukázat.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh zčásti podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. března 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu