Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 436/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.436.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against eviction as lawful enforcement does not constitute unconstitutional interference.

Geschäftsnummer III.ÚS 436/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against the district court's enforcement of an eviction order. The court found that the eviction proceedings followed statutory procedures, including proper notice, inventory, and storage of belongings, thereby lacking the characteristics of an unconstitutional attack. Since the enforcement was completed lawfully, the court ruled that no constitutional violation occurred and the request to stop or restore the previous state was impossible.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Art. 8 odst. 1, 2 Úmluvy; čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny: Enforcement of a court judgment via eviction does not constitute an unconstitutional interference with fundamental rights if conducted in accordance with statutory procedures.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal eviction enforcement procedure unconstitutional interference fundamental rights protection subsidiarity principle inventory of belongings restoration of status

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst.
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl.
čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl.
čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.
20 Cdo 2109/2004-145, jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
§ 257 o.s.ř.
Stěžovatel konečně uzavírá, že výkon rozhodnutí nebyl proveden v souladu s § 257 o.s.ř., podle něhož jej lze nařídit a provést jen způsoby v zákoně uvedenými.
§ 343 a § 344 o.s.ř.
podle § 343 a § 344 o.s.ř. Z obsahu soudního spisu se též podává, že stěžovatel a jeho zástupce (JUDr.
§ 344 odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatel dále uvádí, že při provedení výkonu soud postupoval v rozporu s ustanoveními § 344 odst. 1 o.s.ř., když "vyrozuměl nezákonně jinou osobu advokáta, který stěžovatele nezastupoval", v rozporu s ustanoveními § 341 odst.
§ 344 odst. 5, § 341 odst. 3 o.s.ř.
1 o.s.ř.), že byl proveden obsáhlý a podrobný soupis z bytu odstraňovaných věcí (§ 344 odst. 5, § 341 odst. 3 o.s.ř.) a že věci byly dány do úschovy, jejíž podrobná identifikace byla (dokonce) určena již titulem.
§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ch., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v postupu Okresního soudu v České Lípě při provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu v řízení vedeném pod sp. zn. E 3727/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - "Okresnímu soudu v České Lípě zakázal, aby v porušování výše uvedených práv a svobod pokračoval" a "přikázal mu, protože je to možné, aby obnovil stav před porušením, a ve věci neprodleně jednal".

Z vyžádaného spisu, vedeného Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. E 3727/2003, se podává následující.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 12. 1999, č.j. 16 C 1812/99-22, byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt č. 27 o velikosti 1+1 v VI. podlaží domu č.p. 2504 v České Lípě, a to do 15 dnů po zajištění přístřeší. K návrhu oprávněného Okresního stavebního bytového družstva Česká Lípa okresní soud usnesením ze dne 25. 11. 2003, č.j. E 3727/2003-35, nařídil výkon (výše označeného) rozhodnutí vyklizením bytu, přestěhování povinného do přístřeší v Hotelu Kahan a uskladněním věcí z bytu povinného v označeném objektu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesením ze dne 30. 4. 2004, č.j. 30 Co 42/2004-56); podané dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 8. 2005, č.j. 20 Cdo 2109/2004-145, jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.). Proti shora označeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005,

sp. zn. IV.ÚS 706/05

, zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako opožděná odmítnuta. Vyrozuměním soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 2006 bylo (posléze) oprávněnému i stěžovateli sděleno, že výkon rozhodnutí vyklizením bytu bude proveden dne 20. 3. 2006; zástupci stěžovatele bylo vyrozumění doručeno dne 8. 2. 2006, stěžovateli (prostřednictvím zaměstnavatele) dne 3. 3. 2006, což oba stvrdili svým podpisem na dokladu o doručení. Výkon rozhodnutí pak byl uvedeného dne proveden (viz protokol o průběhu vyklizení ze dne 20. 3. 2006, založený na č.l. 231); protože vyklizení bytu proběhlo bez účasti stěžovatele, byl tento soudem prvního stupně vyrozuměn o provedení soupisu věcí a jejich dání do úschovy (přípis ze dne 21. 3. 2006).

V označeném a popsaném výkonu rozhodnutí a jeho provádění spatřuje stěžovatel (opětovně) zásah do svých ústavně zaručených práv, jež odkazem na příslušná ustanovení pramenů ústavního pořádku vyjmenoval. V ústavní stížnosti (postižené nepřehlédnutelnými obsahovými nedostatky, obdobně jako ústavní stížnost předchozí, kterou proto Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2006,

sp. zn. IV. ÚS 119/06

) pak kritizuje samotný exekuční titul (rozsudek nalézacího soudu č.j. 16 C 1812/99-22 ze dne 22. 12.1 999) tvrzením že jím došlo k porušení § 40 odst. 1 obč. zák. a že "nezákonné řízení bylo proto, že bylo vedeno bez platného prvotního právního úkonu vůči soudu, který by byl učiněn jménem právnické osoby ... formou požadovanou zákonem"; ve věci prý "proto neexistoval návrh", a z toho dovozuje, že "nezákonné bylo proto i následné provedení výkonu rozhodnutí". Stěžovatel dále uvádí, že při provedení výkonu soud postupoval v rozporu s ustanoveními § 344 odst. 1 o.s.ř., když "vyrozuměl nezákonně jinou osobu advokáta, který stěžovatele nezastupoval", v rozporu s ustanoveními § 341 odst. 1 a 3 o.s.ř. "nebyly odstraněny věci stěžovatele i kdyby byl povinným", nebyly údajně sepsány všechny věci, a nebyl ani vyrozuměn o tom, komu byly věci, jež sepsány byly, dány do úschovy. Namítá též, že přístřeší nebylo zajištěno a "věci nebyly dány do úschovy vhodnému schovateli", čímž došlo k jejich poškození. Stěžovatel konečně uzavírá, že výkon rozhodnutí nebyl proveden v souladu s § 257 o.s.ř., podle něhož jej lze nařídit a provést jen způsoby v zákoně uvedenými.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Směřuje-li ústavní stížnost znovu k otázce "neplatnosti" rozhodnutí, jež bylo v dané věci titulem výkonu rozhodnutí, jakož i k zpochybnění rozhodnutí obecných soudů (všech instancí) v řízení o výkon rozhodnutí, postačí uvést, že obdobné stěžovatelovy námitky byly předmětem již dříve podané ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud výše zmíněným usnesením

sp. zn. IV. ÚS 706/05

odmítl, posuzuje ji jako zjevně neopodstatněnou (ohledně rozhodnutí dovolacího soudu), resp. opožděnou (směřovala-li proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně o nařízení výkonu rozhodnutí). Tím odpadá faktická i procesní možnost, aby se těmito námitkami zabýval Ústavní soud na základě ústavní stížnosti další (této); kromě jiného tím spíše by bylo nutno ji hodnotit jako rovněž opožděnou.

V části, v níž stěžovatel dává najevo, že ústavní stížností napadá postup soudu v občanskoprávním řízení - zde konkrétně při provedení výkonu rozhodnutí vyklizením (§ 343, § 344 o.s.ř.) - je třeba mít na zřeteli, že Ústavnímu soudu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilá založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem.

Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda postup obecného soudu při provádění výkonu rozhodnutí podle § 343 a násl. o.s.ř. nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, a současně dbaje základních zásad civilního procesu; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který ve svém důsledku zasáhl do stěžovatelových základních ústavně zaručených práv a svobod.

K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu

sp. zn. III. ÚS 62/95

(publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem".

O takový "jiný zásah" v dané věci nejde. Pro provedení výkonu rozhodnutí platí, že jeho legitimita - z hlediska jeho zákonného založení - je již nezpochybnitelná (nesouhlas stěžovatele s vykonávaným rozhodnutím je zde bez významu), a není ani pochyb, že je veden tím způsobem výkonu (vyklizením bytu), který zákon (o.s.ř.) pro výkon daného titulu předpokládá (srov. § 258 odst. 2, § 339 odst. 1, § 340 a násl. o.s.ř.). Poukaz stěžovatele na ustanovení § 257 o.s.ř. je nepřípadný a vychází ze zjevného nepochopení, co se v exekučním právu míní "způsobem" výkonu. Je též evidentní, že - se zřetelem k obsahu (výroku) vykonávaného rozhodnutí - soud správně postupoval podle ustanovení, jež upravuje vyklizení bytu "se zajištěním bytové náhrady", tj. podle § 343 a § 344 o.s.ř. Z obsahu soudního spisu se též podává, že stěžovatel a jeho zástupce (JUDr. Milan Hulík) byli řádně vyrozuměni o nařízeném úkonu vyklizení (§ 344 odst. 1 o.s.ř.), že byl proveden obsáhlý a podrobný soupis z bytu odstraňovaných věcí (§ 344 odst. 5, § 341 odst. 3 o.s.ř.) a že věci byly dány do úschovy, jejíž podrobná identifikace byla (dokonce) určena již titulem.

Námitky v podobě tvrzení opaku (k uvedeným skutkovým okolnostem) podle obsahu soudního spisu neobstojí. Naznačuje-li stěžovatel, že mu měla vzniknout při výkonu materiální újma, jsou mu k dispozici korespondující instituty občanského práva, jež upravují zejména odpovědnost za škodu, a k jejich přímému uplatnění zde Ústavní soud vzhledem k jeho ústavnímu vymezení povolán samozřejmě není (viz výše, jakož i princip subsidiarity zásahů Ústavního soudu).

Žádal-li stěžovatel, aby Ústavní soud "zakázal pokračovat v porušování ... práv a svobod" a "přikázal obnovit stav před porušením", je nezbytné poukázat na okolnost, že výkon rozhodnutí, v jehož rámci se tak mělo dít, byl již ukončen, pročež není již co zakazovat a oproti stěžovatelově představě ani obnovení předešlého stavu již pojmově není myslitelné (viz rovněž výklad shora).

Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu