Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 816/06 ECLI:CZ:US:2007:2.US.816.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of exhaustion of ordinary remedies and failure to challenge legal assessment.

Geschäftsnummer II.ÚS 816/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the Regional Court's decision awarding legal costs. The applicant argued that lower courts violated fair trial principles by failing to examine specific circumstances regarding debt offsets and good faith, effectively treating the Constitutional Court as a fourth instance. The court rejected these claims, noting that the applicant had already exhausted ordinary remedies and merely repeated arguments from previous proceedings without new evidence. Consequently, the court ruled that the lower courts' legal assessment was reasonable and that the right to a fair trial does not guarantee a favorable outcome.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court does not act as a fourth instance to re-evaluate evidence or factual findings; it dismisses complaints that merely repeat arguments from ordinary proceedings without new evidence or a genuine challenge to the legal assessment.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies fourth instance legal assessment fair trial rights constitutional complaint legal costs procedural fairness

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst.
§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
3 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 150 o. s. ř.
§ 150 o. s. ř. a dle výsledku řízení přiznal úspěšnému žalobci dle § 142 odst.
§ 142 odst. 1 o. s. ř.
a dle výsledku řízení přiznal úspěšnému žalobci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.
§ 224 o. s. ř.
§ 224 o. s. ř. a § 142 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2006, sp. zn. 18 Co 542/2006, a opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2006, sp. zn. 18 Co 542/2006, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni, ve znění opravného usnesení, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.424,- Kč s přísl. jako náhradu nákladů právního zastoupení za předcházející řízení o vydání platebního rozkazu.

Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 24. července 2006 (11 Ro 381/2006-10) odpor pouze do výroku, jímž mu soud uložil povinnost zaplatit 4.424,- Kč s přísl., neboť žaloba byla důvodná .

V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož je nezbytné, aby v řízení byly respektovány zásady spravedlivého procesu a jeho princip "rovnost zbraní". Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele nepostupovaly nestranně a nezávisle. V řízení byla stěžovateli odepřena dvojinstančnost řízení, neboť odvolací soud námitky stěžovatele řádně neprojednal, vůbec nerozhodl o právních důvodech potvrzení rozhodnutí a při vydání platebního rozkazu nebyly podmínky nároku na náhradu nákladů řízení zkoumány a jiný opravný prostředek nemá stěžovatel k dispozici.

Dále stěžovatel mimo jiné v obecné rovině namítal, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a to ohledně dohod o započtení dlužné částky mezi stranami a úplné vyrovnání, dále k ústní dohodě s žalobcem o posunutí termínu splatnosti do konce roku 2006. Žalobcem byly účelově podány čtyři žaloby, aby zisk právní zástupkyně žalobce na náhradě nákladů řízení byl co nejvyšší, což stěžovatel považoval za postup v rozporu s dobrými mravy. Obecný soud nevzal v úvahu tyto okolnosti, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele dle ust. § 150 o. s. ř. a dle výsledku řízení přiznal úspěšnému žalobci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, princip rovnosti řízení a spravedlnosti řízení, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález

sp. zn. II. ÚS 294/95

).

V daném případě se jednalo o sporné řízení, ve kterém stěžovatelem byl závazek uznán jako oprávněný, neboť u žalobce odebral stavební materiál, jež ve stanoveném termínu nezaplatil. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud postupoval v souladu s ust. § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení procesně úspěšnému žalobci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §§ 167, 157 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.

Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatele, že obecné soudy vyhověly návrhu žalobce a tím porušily rovnost stran účastníků, neboť stěžovatel obecným soudům i Ústavnímu soudu nenabídl žádný důkaz k prokázání svých tvrzení a předmět žaloby uznal jako oprávněný. V řízení setrval jen u nepodložených obecných závěrů, aniž by uvedl relevantní argumentaci, jež by odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř..

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení práva na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. března 2007

Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu