Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 810/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.810.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as time-barred and unfounded regarding bankruptcy proceedings and appeal inadmissibility.

Geschäftsnummer IV.ÚS 810/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint against bankruptcy and appeal rulings. The applicant argued procedural violations, but the Court found the complaint against the Supreme Court's decision inadmissible due to lack of merit. Furthermore, the complaint against the Regional Court was dismissed because it was filed after the statutory deadline for filing a constitutional complaint.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed after the prescribed time limit or if it is obviously unfounded.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint time bar inadmissible appeal bankruptcy proceedings procedural fairness

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
1 Ko 114/2006-258, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
29 Odo 1210/2006-286, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Cumber Cz a. s., v konkursu, se sídlem Praha 5, Seydlerova 2451, IČ: 618 58 161, zastoupené JUDr. V. J., proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2002, č. j. 93 K 61/2002-96, rozhodl o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. 1 Ko 247/2002-156, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a uložil mu projednat námitku započtení, vysvětlit, zda a proč je (má být) námitka započtení poměřována ustanovením občanského zákoníku a nikoli ustanoveními obchodního zákoníku, zabývat se tím, zda kompenzační projevy stěžovatelky jsou dostatečně určité co do konkretizace započítávané pohledávky a doložit, kdy se případné kompenzační projevy staly účinnými (kdy došly adresátu). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, č. j. 93 K 61/2002-96, ve výroku o prohlášení konkursu potvrdil. Poté stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286, odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatelka pochybení soudů spatřovala ve skutečnosti, že její věc řádně neprojednaly, přičemž Vrchní soud v Praze se podle jejího názoru v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se zadáním uloženým Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003. Stěžovatelka současně namítala, že jí nebylo v dalším řízení před odvolacím soudem umožněno doplnění skutkových tvrzení a předložení dalších důkazů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 K 61/2000.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení odvolacího soudu (např. viz usnesení

sp. zn. IV. ÚS 45/04

publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32). V daně věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, tj. od 11. 5. 2006. Za této procesní situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost v části, v níž je napadáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, je podána po lhůtě.

Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení napadeného usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se meritem věci nezabýval, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatelky bylo jednak zjištění, že stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, namítané tzv. zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem, z něhož by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ani další námitky stěžovatelky uvedené v dovolání nedovolily dovolacímu soudu přípustnost dovolání založit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné námitky neuplatnila a ani Ústavní soud při přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacího soudu neshledal porušení stěžovatelkou namítaných základních práv a svobod. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu